La Casa de BTS

Zaneprázdněný Jungkook

Jungkook měl opravdu na pilno. Nejen, že musel splnit všechny ty úkoly, které mu Jin průběžně ukládal, aby tolik nemyslel na zdraví svého bratra, ale musel ještě kontrolovat postřeleného Jimina, kterému lezla teplota nahoru a zkrátka mu bylo pěkně blbě.

Jungkook nebyl doktor. Netušil, co má dělat. Ale předpokládal, že když přijde se spoustou obvazů, kobercovou páskou a plným báglem antibiotik, nejspíš zachrání Jiminův život.

Když vešel do trezoru, Jimin, který si ještě ani nevysvlékl kombinézu, se na něj jen zbožně koukal. Jungkook za sebou opatrně zase zavřel. „Přinesl jsem ti nějaké léky," vysvětlil. „Bolí tě to hodně?"

„Jen trochu," prohlásil Jimin statečně, i když si samozřejmě vymýšlel.

„Pěkně to zaškrtíme, jo?"

„Tak dobře."

Jungkook mu pomohl vstát, aby Jimin zjistil, že jeho kombinéza je celá od krve. „Možná by sis to měl sundat, ne?" navrhl Jungkook. Jimin, kterému bylo zle, jenom přikyvoval. „Mám ti pomoct?" zeptal se Jungkook, ale hned se zastyděl, protože si vzpomněl, jak ho svlíkal prvně a že to asi nebyla dobrá zkušenost.

Tentokrát na něj však sahal velmi opatrně, jemně, až se tomu Jimin sám divil, jak moc mu to nevadí. Vlastně ocenil pomoc, protože se nemohl moc hýbat. „Pomalu," nabádal ho, když se dostal k postřelenému místu.

„Neboj, už to bude," Jungkook mu přetáhl kombinézu přes boky a stáhnul ji až dolů ke kotníkům. „Sakra," ulevil si, když spatřil postřelené místo.

Jimin začal skuhrat bolestí, jakmile se pokusil na postiženou nohu došlápnout, a schoulil se opět dolů k zemi.

Jungkook ho posadil na deku. „Už je to dobrý," díval se na něj. Pak si pro sebe zamumlal. „Pane Bože." Nemohl uvěřit tomu, co provedl. Jestli Jimin zemře na následky zranění, nikdy by si to neodpustil.

Jako první Jungkook vytáhl skalpel, že jako vyřízne tu kulku.

Jimin se zděsil, protože a) se mu nechtěla podstupovat další bolest a b) nevěřil úplně tomu, že Jungkook má moc ponětí, jak se s tou věcí zachází.

„Myslím, že bychom tu kulku měli vyndat," mínil Jungkook.

„Ne, to ne," vydechl Jimin pohotově. „Jsou tam svaly, kosti a podobně. Co kdybychom tu ránu jen zavázali?" Navrhl.

„Budu velmi opatrný," slíbil Jungkook, avšak Jiminovi se stále představa, že z něj bude vyndávat kulku, příliš nezamlouvala.

„Opatrný? Jak chceš proboha vytáhnou kulku?" Jsi snad doktor?! Měl na jazyku.

„No prostě ji vytáhnu, ne?"

„Ne, s tímhle ji fakt nevytáhneš." Jiminovi alespoň došlo, že Jungkook zapomněl na pinzetu.

„Lepší ji vytáhnout než ji tam nechat." Jungkook nikdy neměl rád, když se věci ocitly na místech, kam vůbec nepatří. Měl z toho vždycky pak v hlavě guláš.

„To není tak docela pravda," opáčil Jimin. „Lidi žijí s kulkama v těle úplně v pohodě. Viděl jsem to v televizi." Jungkook zapochyboval. Měl za to, že ví lépe než Jimin, že v televizi běží samý žvásty. Co k tomu ale měl říct? Nemohl začít do Jimina řezat, když si to nepřál. „Mají tam i kousky skla, kamení." Pokračoval Jimin. „A jsou úplně v pohodě."

„Dobře, tak dobře," Jungkook dal ruce nad hlavu.

„Necháme ji tam," ujistil se Jimin.

„Zastavíme krvácení a uvidíme, jak na tom pak budeš. Platí?" Jungkook začal rozdělávat obvaz.