La Casa de BTS

Horečka

Junghyun naměřil Jiminovi horečku vysokou jak sviňa, ale usmíval se tak, aby si Jimin alespoň myslel, že zase tak moc vysoká nebyla, i když se nejspíš musel skoro vařit ve vlastním těle.

„Víš... Jsme spolu dva roky, máma o nás ví takových šest týdnů," začal brblat blouznící Jimin. „A já se víc bojím o jeho život než o svůj vlastní. To je láska, ne?"

„Prosím tě," pousmál se Junghyun. „Bude zapotřebí víc než jedné infekce, abys natáhl brka." I Junghyun totiž prohlédl Jiminovu houževnatost a vůli žít. Nechal se střelit a zavřít do trezoru, aby přežil. To je odvaha.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se Jimin, který Junghyuna ještě neznal.

„Junghyun," představil se. „Jsem Jungkookův starší bratr."

„A jaký to je? Pracovat takhle se svým bráchou?" zamrkal Jimin.

„Myslím, že je to podobný jako pracovat po boku svýho přítele," zasmál se Junghyun nervózně. „Občas si lezete na nervy, ale ve skutečnosti jsi hrozně vděčnej, že ho máš, ne?" Hryznul se do rty. „Muset se starat o mladšího bráchu ale zároveň znamená, že na tebe zničehonic spadne spousta zodpovědnosti a takhle už to bude napořád. Po zbytek života si o něj budu dělat starosti. Musel jsem na sebe vzít zodpovědnost rodiče. Měl jsem ten strach, co rodiče mívaj, když jde jejich dítě do školy – chtěl jsem, aby nebyl pitomej a nestal se z něj fackovací panák. Prostě, aby nebyl šikanovanej. Akorát v mým případě to byl Jungkook, kdo všechny šikanoval. Každé dva, tři měsíce ho vyloučili. Ani bych nespočítal, kolika školama si prošel. A potom tu byla naše věčně zfetovaná matka, která měla dost svých starostí, chuděra... no, taková chuděra to zase nebyla. Nechala mě v tom samotnýho, ale já... já tam byl pro něj. Protože nakonec jsem si přál jenom... aby byl normální." Povzdechl si. Junghyun věděl, že Jungkook má od „normálního" po všech směrech velmi daleko. Vždycky byl buď nadprůměrný nebo podprůměrný, ale nikdy jen průměrný. „Chtěl jsem jen, aby nestál někde v rohu a nekouřil trávu místo toho, aby šel do školy. Ale bylo to krásný vidět ho růst..."

Junghyun si všimnul, že Jimin začal omdlévat, a tak ho musel lehce proplesknout. „Hej, Jimin-ssi, neusínej. Zůstaň tu se mnou," prosil ho. „Podívej se na mě." Vzal jeho obličej do dlaní.

Jungkook se naštěstí zrovna vracel zpátky. „Jsem tu, brácho," oznámil, jako by ho Junghyun snad neviděl. „Co se děje?" kleknul si k nim.

„Nic, je v pohodě," ubezpečil ho Junghyun.

„Fakt?" Jungkook se starostlivě díval na umdlévajícího Jimina.

„Má vysokou horečku," prozradil Junghyun. „Dívej se na mě." Nabádal Jimina. „Tak. To je ono."

„Mám všechno," ukázal Jungkook na lékařské nástroje zabalené do ubrousku. Junghyun pokýval hlavou. Nebyl si moc jistej, jak přesně vyřízne kulku z Jiminovy nohy.

***

A nyní upřímně, ARMY... Milovali byste Jimina pořád stejně, kdyby byl bez nohy (ne že bychom mu něco takového přáli samozřejmě)?