La Casa de BTS

Tlustá čára

Konec začátku přepadení nastával zhruba tak ve chvíli, kdy V kreslil v hale tiskárny na zem tlustou čáru. Jako by to naznačovalo něco nenávratného. Stál jsem na schodech se samopalem v ruce, pozoroval ho a nesnášel, co jdeme těm nevinným lidem udělat.

„Nastal čas udělat velký rozhodnutí," oznámil jsem rukojmím suše. „Buď se stanete našimi komplici a dostanete dvě miliardy, nebo budete poctiví a odejdete odsud."

Všichni chtěli, abych to řekl já, protože tvrdili, že dokážu lhát nejpřesvědčivěji. Asi měli pravdu. Ale stejně mi tohle celý bylo proti srsti.

V došel až ke schodům, kde dramaticky zakončil linii a vzhlédl k rukojmím, aby mě podpořil. „Těm, co se s námi rozhodnou zůstat až do konce, přijde až domů spousta mých nádherných bankovek," zazubil se povzbudivě. „Hezky ve vakuovém obalu. Jako dobrá šunka."

„Ti, kteří chtějí odejít, nechť laskavě překročí čáru," nařídil jsem, ale ve skrytu duše jsem doufal, že ji nikdo nepřekročí.

Jenže pak první odvážlivec udělal krok vpřed. A k němu se postupně přidávali další. Muži i ženy, některé z nich těhotné. Vůbec jsem z toho neměl dobrej pocit.

„A co budeme dělat s těmi, kteří si vyberou svobodu?" zeptal jsem se onehdy vůdce v tvrzi, když jsme se smáli, vyprávěli si veselé historky a přepadení se zdálo být na tisíce let daleko.

„Vezmete je dolů do suterénu Státní tiskárny a zavřete je tam," řekl RM a hryznul se do rtu.

V, který popíjel víno, na něj vytřeštil oči. Viděl jsem ho nyní stát pod schody a nervózně přešlapovat. Když jsme se chystali ty nebohé lidi uvěznit doopravdy, obával jsem se, že to nesnese ani moje černočerné svědomí. Naopak Jin, který nás s Ari po svém boku pozoroval shora a zvesela nám zamával, s tím očividně neměl sebemenší problém. Byla to pro něj další hra. Obrátil jsem oči v sloup a věděl, že se s ním co nevidět pustím do křížku.

„Vím, že je to hrozné," připustil RM onehdy, „ale právě tito lidé by mohli vyvolat další vzpouru." Tvrdil. „A já vás musím ochránit."

„Proč jste mi nedali možnost odejít?" mračila se Aneko na Vho, když si před ni stoupnul a nenechal ji překročit čáru.

„Protože ty jsi přece velká hvězda naší show, zlatíčko," ušklíbnul se na ni.

Nevypadalo to však, že to má valný efekt. Když se pokusila Vho obejít, sešel jsem dolů a zastoupil jí cestu společně s ním. „Chceš, abych ti to vysvětlil sám, nebo co?" vyštěkl jsem. A protože už jsme měli společnou temnou minulost, dívka se mě lekla. Udělala krok zpět. „Uhni," zamračil jsem se na ni, „pořád stojíš na čáře."

Další a další rukojmí přecházeli na druhou stranu. Svíral se mi z toho žaludek. V se na mě díval s úzkostí v očích. Nemohl jsem mu pohled opětovat. Co bych mu asi tak řekl? Bylo mi z toho stejně na nic.

Anečina učitelka si nás znepokojeně prohlížela. Jak jsme neklidní a zasmušilí a došlo jí, že už opět nehrajeme fér.

„Nuže, čas se krátí," prohlásil V, aby to urychlil. „Teď, nebo nikdy."

Učitelka si prohlédla Jina a Ari, jak stojí nahoře opření o zábradlí a celé to sledují, jak kdyby koukali na telku. Tři z jejích žáků se na poslední chvíli rozhodovali překročit čáru, ale ona je pohybem ruky zastavila. Byla si nyní téměř jistá, že je to past. Stejně tak zůstal stát Hyunshik, který, když nikde neviděl Jimina, se rozhodnul, že prostě musí zůstat a spasit jeho duši.

„To bychom měli," ukončil jsem jednou pro vždy rozhodování. „Vy, co chcete odejít, dejte ruce za hlavu a jděte dveřmi do nákladové zóny." Poručil jsem jim.

RM dosáhl toho, že rozdělil rukojmí na ty, kteří se stanou našimi pomocníky, a na ty, kteří by mohli dál působit potíže. Nebo jsme si to alespoň mysleli. Když už jsem totiž musel udělat tak hroznou věc, a sice zavřít těch dvanáct lidí, co chtěli pryč, někde v podzemí, neohlížel jsem se na to, že ta dobrácká učitelka si mě prohlíží coul po coulu a snaží se z mé tváře vyčíst pravdu, ani jsem příliš nezabýval tím, že Lee Hyunshik, který nás už přes šedesát hodin nasírá, jak jen může, zůstal stát na „správné" straně.

Ani, když jsem na začátku příběhu zabil toho poldu, necítil jsem se jako větší mizera než ve chvíli, kdy jsem hodlal uvěznit lidi, kterým jsem před chvílí slíbil svobodu. Přišlo mi to snad jako ještě větší sviňárna. A jaký to je svobodu ztratit, myslet si, že už tě nikdy nikdo nezachrání a ty strávíš zbytek života v kleci, to jsem se měl za pár hodin dozvědět na vlastní kůži.

*

Jaký by měl být osud celé téhle bandy? Zaslouží si dotáhnout tohle přepadení ke zdárnému konci?