La Casa de BTS

Zkurvení džihádisti

„Zašla bys na něco, než půjdeš domů?" pokoušel se Krteček úlisně balit Miru cestou ze stanu.

„Mezi jídlem a spánkem bych si běžně vybrala to první, ale jsem vyšťavená. Promiň. Ale dík za pozvání." Poplácala ho po rameni, znaveně se usmívala, ale dál si ho nevšímala.

Krteček tam stál. A věděl, že se už před nějakou dobou ocitl na jednom z nejosídlenějších míst na světě – ve friendzonu.

Mysleli jste někdy na to, že kdybyste se mohli vrátit v čase, možná byste neudělali ta samá rozhodnutí? Všichni totiž děláme vlastní sněhové koule svými vlastními rozhodnutími. Koule, ze kterých se stanou giganti, jako balvan z podělanýho Indiany Jonese, který se na tebe valí ze svahu, aby tě rozdrtil.

Takhle se nyní cítil nejen Krteček, ale brzy i RM a také Jin, který před námi měl jedno velké nepěkné tajemství.

V naopak žádný balvan v blízké době nečekal a jen poctivě (myšleno „poctivě" v rámci zlodějského řemesla) dělal dál svou práci. Podobně jako on se cítil i j-hope, který se zastavil před kanceláří tiskařů zrovna ve chvíli, kdy V kreslil na sklo fixou novou částku – 240 miliard wonů. j-hope se na něj z druhé strany skla šklebil a šel s větší chutí dělat své vlastní povinnosti – nakrmit rukojmí.

Všechna rozhodnutí, která jsme v minulosti udělali, nám všem ale přináší nevyhnutelnou budoucnost. A to j-hope zjistil velmi brzy poté – jakmile si na chvíli pustil jedinou televizi, kterou jsme v tiskárně nechali. Pro případ, že bychom ztratili spojení s lídrem.

„Dělej, zapni to!" naléhal V, který do kanceláře s televizí j-hopa následoval. „Chci vědět, co o nás říkají. Tohle není velká vlaková loupež! Je to mnohem větší!" zajásal.

Neznámý počet útočníků vyhověl...

Co únosci chtějí?

Je tohle útok na systém?

Za chvíli jsem s Patem a Matem seděl před tou televizí s nimi a společně jsme poslouchali všechny ty neuvěřitelný konspirace. Smáli jsme se od ucha k uchu. Teda... ze začátku.

Vysílali to i na BBC – to znamená, že jsme kurevsky slavní.

„Pane Bože," vydechl V. „Toto nemají ani v Americe, co? Tohle je Jižní Korea s M16." Nepřestával jásat. Ta pozornost, i když pro něj stále anonymní, ho těšila.

Jenomže pak jsme přepnuli na jinej kanál a j-hope se zděsil. „Sakra, mí rodiče!" vyjekl s hrůzou v očích, když spatřil manželský pár v televizi.

„Mladík... trochu zvláštní," vykládal jeho otec. „Nesmělý. Náš syn byl vždycky zavřený v pokoji, ale mysleli jsme si, že hraje počítačové hry, netušili jsme, že je zločinec."

j-hopova matka se rozplakala.

„Ale pak ho vidíte v televizi střílet ze zbraně," pokračoval otec, „se šedesáti rukojmími." Je jich šedesát sedm, abych byl přesnej, ale budiž. „Jsou jako džihádisté." Povzdechl si.

„Zlato," oslovila ho zděšeně j-hopova matka.

„Už to není můj syn," prohlásil otec j-hopa v přímém přenosu.

„To neříkej, prosím," sípala matka.

„Pro mě je to... jako kdyby byl mrtvý," otec byl však neústupný. Měl na sobě kulaté brýle a ve tváři vážný výraz – údajně byl učitel literatury.

„Právě jsme slyšeli výpověď rodičů, kteří jsou zničení bolestí..." ozval se moderátor.

Podíval jsem se na j-hopa, vstal a rychle vypojil televizi ze zásuvky. „RM říkal žádné zprávy zvenčí, ne?" nadhodil jsem. „Asi měl pravdu. Mohlo by nás to rozptylovat." Ale taky říkal, že chce čisté přepadení, bez kapky krve, bez násilí.

Pokusil jsem se j-hopa pohladit po paži, ale vysmýkl se mi. V očích měl slzy. Vstal a šel pryč. Chtěl jsem jít za ním, ale V mě zadržel. Zůstal jsem tam potom ještě chvíli sám a přemítal nad tím, co jsem právě viděl. Zničil RM j-hopův život? Zničil jsem ho já? Na tyhle otázky jsem nikdy nenašel odpověď, věděl jsem jen, že jeho rodiče mají pravdu – jsme jako zkurvený džihádisti.

***

Je něco, co byste ABSOLUTNĚ nechtěli, aby o vás věděli vaši rodiče? (Protože předpokládám, že nikdo neodpoví konkrétně, tak napište i důvod, proč by na vás vaši rodiče měli být pyšní :) )