La Casa de BTS

Jungkook a Jimin

„Musím ven," tvrdil Jimin Jungkookovi, když se vrátil do trezoru, zatímco Jungkook vytřel Hyunshikovy zvratky. Nyní seděli naproti sobě v tureckém sedu a drželi se za ruce. „Musím... musím do nemocnice. K traumatologovi nebo někomu takovýmu." Slabě se pousmál Jimin a ukázal na svoji zraněnou nohu.

Jungkook se kousnul do rtu, jinak by mu byl býval prozradil už nyní, že ta slibovaná svoboda je lež. „Co se děje? Dvě miliardy tě neberou?" pokusil se ho přesvědčit. „Budeš za vodou." Tvrdil. Díky bohu, že tohle jsem nikdy nemusel řešit. Všichni ti kumpáni, co si našli partnery v řadách rukojmích nebo třeba u policie (že, RM-ssi). Já vám nevím, ale není to náhodou mnohem divnější než chodit s někým z bandy? Nechci nic říkat, ale tohle RM taky nedomyslel.

„Jak se to vezme," povzdechl si Jimin. „Když se mi ta rána zanítí a budu kulhat..." Strachoval se.

Jungkook mu však prudce skočil do řeči slovy: „Jestli se to stane, tak už něco vymyslíme." Odmlčel se. „Taky to hned nemusíš přeci vidět tak černě, ne? Aspoň podle mě." Pokusil se o úsměv. „No tak. Copak to tady nemáš luxusní?" zašklebil se a rozhlédnul se kolem. „Teď, když jsem vytřel ty zaschlý zvratky ze včerejška, už se tady zase bude dát spát." Uchopil jeho dlaně ve svých pevněji. „Bude to tu jako Jiminův královský pokoj." Navrhl. „A navíc," odvážil se dodat, „když se rozhodneš odejít, budeme ti chybět, ne?"

A Jimin byl první z rukojmích, komu došlo, že tu něco nehraje. „Proč tak naléháš, abych zůstal?" zeptal se Jungkooka podezřívavě. Jungkook jen sklopil hlavu. „Snad ses do mě nezamiloval?" pokračoval Jimin. Ve skutečnosti mu docházelo, že to s těmi penězi a svobodou vlastně nejspíš vůbec nebude pravda, ale to se neodvažoval říct nahlas.

Jungkook to hrál s ním. Tušil, že mu to došlo, ale jen s úsměvem pokrčil rameny.

„To snad není pravda," odtušil Jimin. Vy hajzlové, chtělo se mu křičet. Když nad tím však chvíli přemýšlel, pochopil, že moc možností nyní nejspíš nemáme. Navíc se nezlobil přímo na Jungkooka. Dokonce mu i věřil, že se do něj fakt zamiloval. „Podívej se na mě," chytil ho nyní za bradu. „Myslíš to vážně?" pousmál se.

A Jungkook zůstal zírat v šoku. „A co když jo? Co když to myslím vážně?" potřásl hlavou, jako by se mu z ní měly začít sypat další prachy.

„No počkej," utnul ho Jimin. „Nemůžeš se přeci zamilovat za šedesát hodin?!" Vyjevil se. „To je šílený!" Tohle šílený teprve bude, chlapče.

„A co?" odfrkl si Jungkook. „Za šedesát hodin jsem tě stačil postřelit, vyndat ti kulku, zjistit o tobě spoustu věcí, například, že přemýšlíš, jak se rozejít s přítelem a taky, na jaký filmy se díváš a co posloucháš za hudbu. Vyspal ses se mnou." Tomu se oba uchechtli. Jungkook si ale uvědomil, že nehledě na všechno, to myslí opravdu smrtelně vážně. Sevřel jeho levou ruku ve svých dlaních ještě pevněji, ale jemně, aby mu neublížil. „Když mi dáš dalších dvacet čtyři hodin, možná tě požádám o ruku." Zazubil se. A jéje. Další zasnoubení na přepadení. „A za dalších dvacet čtyři hodin se klidně můžem rozvést. Aspoň Jin by to tak určitě udělal, když o tom přemýšlím. Chci říct... co tady uvnitř sakra záleží na nějakým čase? Věci prostě plynou, ne?"

A tím Jimina dostal. „Tak dobře," vydechl a přidal i pravou dlaň do jejich změti plné prstů.

„Dobře co?" nepochopil najednou Jungkook.

„Že zůstanu," usmál se Jimin. „Ale s tou svatbou a tak mi budeš muset nejspíš dát víc času." Uculil se. Aspoň že tak. Moje heslo je, že nikdy není pozdě na závazky, ale vždycky je dost brzo. Ale to asi nikoho nezajímá, že? Protože Jimin dodal: „Aspoň šestnáct minut nebo tak." Aha. Tak jsem to asi zakřiknul.