La Casa de BTS

Dvě hodiny

Hyunshik si umýval obličej v umývárně poté, co ho Mat ošetřoval, když si všimnul, jak se tu zachází s policisty. Pat zrovna jednoho přiváděl, aby mohl použít toalety, chlápek měl však ruce svázané za zády na rozdíl od ostatních rukojmích. Pravda byla taková, že jsme poldům příliš nedůvěřovali. Nemohli jsme si dovolit, aby nám tu bezprizorně pobíhali, protože šance, že by se nám podařilo nad nimi zvítězit mentální i fyzickou silou, byly poněkud nízké, obávám se.

Huynshik si prohrábnul vlasy a ještě jednou se na toho muže vcházejícího do kabinky podíval, než mu cestu zastoupil Mat. „Chceš se učesat?" odtušil. Myslel si totiž, že se ředitel rozhlíží po hřebenu, ne že civí na toho poldu, a tak mu jeden podal přímo ze své kapsy. Mat byl džentlmen. Vždycky byl ochoten si půjčovat věci.

„Ano," pokýval hlavou Hyunshik a hřeben si vzal. Ostatně učesat se mu asi neuškodí.

„Víš, jak se u nás říká tomu, když má někdo sex?" nadhodil Mat. Hyunshik si ho pochybovačně prohlédnul. „O takových lidech se říká, že jeden druhého češou zevnitř." Vysvětlil a sám se tomu vtipu zasmál. Mat ho šel říct rusky taky Patovi dozadu, a nezapomněl dodat, že si je jistý, že tomu blábolu Hyunshik uvěřil.

„Promiň," oslovil ho Hyunshik, který byl hotov s hygienou a natahoval si zpátky tričko. Mat se obrátil jeho směrem. „Omlouvám se, ale... víš s tolika léky, které teď beru, mám žaludek jako na vodě. Mohl bych jít na záchod, prosím?"

A Mat, který neprohlédl léčku, poněvadž se stále dobře bavil, pokrčil rameny. „Samozřejmě," zamumlal.

Hyunshik tedy zalezl do kabinky a nechal ty dva dál klábosit v ruštině. Přilepil se na stěnu kabinky a lehce na ni poklepal prsty. „Hej, vy tam jste policista, viďte?" Když nepřišla žádná reakce, zkusil to znovu: „Slyšíte mě?"

A za pár vteřin se ozvala nejistá tichounká odpověď: „Pan ředitel...?" tipnul si policista. Hyunshik byl totiž, co si budem, nejslavnější osobností tohoto přepadení hned po Aneko.

Hyunshik se sehnul dolů, pokusil se nezasyčet bolestí, když dolehl na raněné rameno a uviděl ve druhé kabince klečícího muže. „Jste živí?" zašeptal. Odpovědí mu bylo jen přikývnutí. „Ach, díky bohu," vydechl, „myslel jsem, že vás všechny zastřelili." A přesně proč bychom něco takového dělali? „Málem jsem kvůli tomu oka nezamhouřil." No to určitě.

„Jsme ve sklepě, v kotelně," zašeptal muž. „Svázaní jako psi. Zavřeli nás se čtyřmi policisty."

Hyunshik se zamračil. „Takže... vy nejste policista?"

„Ne, ne, dělám tu přeci již několik let ochranku."

„Aha." Hyunshikovi sklaplo. Když jsi prostě tak moc arogantní, že ani nevíš, kdo ti v práci dělá sekuriťáky. Pro ty naše opatření samozřejmě platila taky. Musíme chránit i vlastní bezpečí, no ne?

„Nahoru nás berou jenom na záchod," pokračoval sekuriťák (dále mu budeme říkat prostě sekuriťák).

Hyunshik slyšel jenom smích dvou Rusů před kabinkami, a tak udělal tu stejnou pitomost co vždycky – zamyslel se. „Poslyšte," oslovil muže. „Mám nůžky a můžu vám sehnat další nářadí. Šroubováky, pilku, nevím... Víte, moc se v tom nevyznám, ale můžu to sem přinést za dvě hodiny. Máte hodinky?"

„Ano," přitakal muž.

„Najdi si výmluvu," Hyunshik mu automaticky začal tykat. Kašlat na formality, když jde o život! „Pokus se, aby tě sem znovu přivedli za dvě hodiny. Druhé dveře zleva. Nářadí nechám tady." Kladl druhému muži na srdce a ukázal na záchodovou mísu.

„Co do prdele ale máme dělat s nůžkama a pilkou?" zamračil se muž. Plán to mohl být možná geniální, ale nikdo mu ho nevysvětlil. Navíc mu to celé přišlo nesmyslné. „Lupiči mají M-16, výbušniny a tak dále." Připomněl rozčarovaně.

Hyunshik si povzdechl a začal dělat to, co taky dělá skoro vždycky, tentokrát to však udělal poprvé stoprocentně vědomě – začal citově vydírat. „Život šedesáti sedmi lidí je ve tvých rukou," hleděl druhému muži hluboko do očí. „Věř mi, že všechno dobře dopadne a za pár hodin vyvázneme z téhle noční můry." Jenomže jak ti má někdo věřit, když ty sám ho v tom stejně plánuješ nechat?

Hyunshik měl jedinou výhodu – tento muž byl nevyspalý, a přesně taková slova útěchy potřeboval. „Dobře," přisvědčil nyní.

Mat začal klepat (spíš bušit) na Hyunshikovy dveře.

„Ano, ano, už jdu!" zvolal a přiložil si prst na pusu, aby druhý muž nic neříkal. Naposledy mu na prstech ukázal dvě – jako dvě hodiny. Dvě hodiny, které měly všechno posrat.