La Casa de BTS

Miře se líbí neznámý muž

Miřina matka zrovna uklízela, když jí dcera volala ze sanitky. „Ano, drahá?" přiložila telefon k uchu. „Budeš spát dnes večer doma?"

„To nevím, mami," přiznala Mira. Měla na krajíčku.

A její matku to znepokojilo. „Ale proč? Stalo se něco?"

„Mami... já... Udělala jsem moc velkou chybu v práci," vyklopila to.

„No jo, ale tvoje práce je moc náročná," namítla její matka. „Tak mi to pověz." Vybídla ji. „Nic není až tak vážné po pěti minutách povídání."

„Byla jsem na víně s..."

„To zní dobře. S kým? Znám ho?"

„Ne, mami. Ani já ho neznám," rozplakala se Mira. Pravda je taková, že kromě toho, že oba špatně snášíme kafe, jsou naše osudy v určitých bodech podobně paralelní. Možná jsme na opačných stranách barikády, ale zároveň, a nerad to přiznávám, jsme jako dvě strany téže mince – většinou se doplňujeme. A ona se nyní cítila úplně stejně mizerně jako já, když jsem vystřelil na toho poldu. Chtěla to vrátit. To nemohla. Ale na rozdíl ode mě si aspoň mohla popovídat se svou matkou. „Jde o to, že když jsem se vrátila do stanu," začala tedy vyprávět, „nastala moc vážná situace na střeše státní tiskárny. Myslela jsem, že jeden rukojmí je v nebezpečí, takže jsem dala rozkaz ke střelbě. A schytal to nevinný člověk."

„Ach ano," rozpomněla si její matka. „Viděla jsem to v televizi."

„Ale já teď nevím, co mám dělat," zpovídala se Mira dál. „Nevím, jestli mám zavolat jeho ženě, udělat tiskové prohlášení, nebo odstoupit. Netuším, co mám dělat, mami."

„Pro začátek se uklidni a přestaň se obviňovat," radila matka. „Nemají tam náhodou všichni masky a pistole, takže nejde poznat, kdo je kdo? Chtěla jsi jen chránit rukojmí, ne? Drahoušku, co kdybys někomu zachránila život? To bys mi teď asi nevolala, že? No... a taky... jsem se doslechla, že chodíš s cizími lidmi na skleničku."

„Panebože, já... nescházím se s cizími lidmi," odbyla ji dcera.

„V životě máme tak málo času, má drahá," kladla jí na srdce matka.

„Dobrá, mami, ale to teď není to důležité. Důležité je, že jsem v práci v krizové situaci."

Krteček celou dobu seděl v té sanitce taky. Musel tam být, protože si nedovedl představit, že by nestrávil jediný okamžik, který mohl, s Mirou. Ale stejně nevěděl, co by jí řekl. Seděl tam jak pátý kolo u vozu a mlčel. Mira v tuhle chvíli potřebovala mluvit pouze se svou matkou, a on pochopil, že už zase nebude ten, kdo jí pomůže z nouze.

Miřina matka řekla velice moudrou věc. „Tak se na tu práci vykašli, no ne?" navrhla. „Proč nepožádáš, aby ti přidělili razítkování pasů, aby sis mohla taky trochu užít, sakra? Nebo si snad myslíš, že se v budoucnu budete s únoscem držet za ruce v domově důchodců? To určitě ne." Ale ano. „Ale možná že s tímhle neznámým mužem..." Miřina matka nemohla tušit, že mluví stále o tom samém člověku, což jí nezazlívám. Vlastně bych byl znepokojenější, kdyby to v tuhle chvíli tušila. Nicméně, byla to právě ona, kdo Miru navedl, aby dala tomu neznámu šanci, aniž by tušila, do čeho svou dceru vlastně uvrtá.

Miře celý tenhle rozhovor náhle připadal úsměvný. „Jen se směj, já moc dobře vím, o čem mluvím," nabádala ji matka. Kéž by jen věděla, o čem mluví. „Já už jsem dvacet let vdovou a... chci ti jen říct, že čas nezastavíš. Ani nevrátíš zpět."

„Vjíždím do perimetru," oznámil saniťák.

Mira věděla, co to znamená. Bude muset čelit následků svých činu. „Budu muset končit, mami," ohlásila do telefonu. „Ale budu myslet na všechno, cos mi řekla. A kdybych se dlouho nevracela, tak si jdi lehnout, jo?"

„Dobře," povzdechla si matka. Ale protože Miřina matka byla takový starý ale vychytralý čertík na tvým rameni, kterej ti vlastně radí dobře, dodala: „A ty si jdi taky s někým lehnout."

Mira zavěsila. Bylo jí trochu nepříjemné vědět, že Krteček může celej tento rozhovor slyšet.

Její matka to viděla jinak. Okamžitě si na jeden ze svých pověstných papírků napsala: Miře se líbí neznámý muž.

*

Myslíte, že je to pravda? Opravdu se Miře líbí nějaký neznámý muž? 3:)