La Casa de BTS

Peníze, nebo svoboda?

Junghyun a Mat trénovali střelbu v tvrzi jako diví. „Podívejme se na mě," zašklebil se Junghyun.

„Ne, Junghyun-ssi," zavrtěl Mat hlavou. „Takhle ne."

„Cože?" Junghyun krčil rameny.

„Za prvé otevři oči," radil Mat. „Dívej se kam střílíš. Vem zbraň. Loket dolů."

RM prošel kolem nich, zrovna si leštil své falešné brýle. Pak prošel kolem nás u stolu, kde jsem se zrovna Jungkooka ptal: „Vole, ty fakt nosíš tanga?" a už ani nevím proč.

Myslím, že mi řekl něco jako: „Nebudu přece nosit kalhotky, ne?"

A V se přidal: „Tak ty nechceš nosit kalhotky? Se divím." Nakrčil obočí.

„Ale vážení," pokračoval Jungkook, „přepadení by se mělo dělat naostro."

„Nebuď prase," napomenul jsem ho.

A v tu chvíli RM tiše pronesl jedno slovo, zatímco si sednul vedle Vho a stále leštil brýle. Tím slovem bylo: „Rukojmí."

A když RM začal mluvit, my jsme věděli, že musíme poslouchat. „Pšt! Ticho!" okřiknul nás V, který seděl nejblíž a jako jediný z nás slyšel.

„Co je?" nechápal Jungkook.

Jin v outfitu dne, myšleno v tygrovaném županu a s havajským kloboučkem, který seděl vůdci naproti a očesával trs hroznů, na něj nyní ukázal prstem, ať jako mluví.

„Postupem času přestanou být rukojmí poslušní," vysvětlil nám RM. „Když uvidí, že nikoho nepouštíme a situace se nezlepšuje, jejich instinkt přežití jim zavelí do akce."

V se nad tou představou rozchechtal. „A co budou jako dělat?" nechápal. „Numizmatici si budou hrát na Bruce Leeho nebo co?"

RM to však vůbec nepovažoval za vtip. „Tak nějak, V-ssi," povzdechl si. V nakrčil obočí. Já zaujatě poslouchal. Docela to dávalo smysl. „Pokusí se utéct, nebo utečou." Prohlásil RM nekompromisně.

„Ne," zavrtěl V hlavou s mým: „To jako vážně?"

„Je možné, že se to stane," trval na svém RM.

„Jsme ozbrojení," namítl V.

RM jeho poznámku přešel. „A v tu chvíli zbytek rukojmích přestane mít strach," pokračoval. „Jestli k tomu dojde, je velice důležité získat znovu kontrolu, a v tomto případě to vyřešíme empatií." Prohlížel si nás jednoho po druhém. V a já, kteří jsme té možnosti odmítali věřit. Jin naproti němu, který se ve svém směšném oblečení tvářil až podezřele vážně. Vedle něj Jungkook, o němž nebylo jisté, jestli si myslel vůbec něco, ale spíš ne. A pak j-hope, který zrovna přišel, protože si byl zaběhat, a popíjel džus. Když jsem se přistihl, že na něj moc civím, sám jsem popadnul lahev s pivem, pořádně se napil a už očima sledoval jenom vůdce. „Vytvoříme prostředí důvěry, které bude daleko silnější než to, co jsme měli doposud," tvrdil.

Junghyun znovu začal střílet, tentokrát tou technikou, kterou ho Mat zrovna učil, takže jsme se všichni podívali jeho směrem. Něco mi na tom výjevu a tom, co předtím RM říkal, nesedělo. „Ovšem důvěra se s M-16 moc neslučuje, nebo se mýlím?" namítl jsem.

„Proto musíme najít věci, které nás s rukojmími spojují," opáčil RM. „Tak schválně, co lidi spojuje?"

„No... fotbal," vyhrkl Jungkook automaticky. Protočil jsem oči. Ještě, že tomu zrovna Jungkook nevelí.

„Fotbal je velmi dobrý příklad," potvrdil mu však RM, „ale existuje jedna věc, která lidi spojuje ještě víc než fotbal."

Zůstali jsme na něj zírat. „Sex?" napadlo mě s nakrčeným obočím. Všichni se začali smát.