La Casa de BTS

Rukojmí

RM si znatelně oddechl do vysílačky. Zvládli jsme první krok. Jin, j-hope a Jungkook, kteří stáli obklopeni vystrašenými, dočasně oslepenými rukojmími a čekali jen na mě, si stáhli masky. Všiml jsem si, že V, který se také stále nepřevlékl zpátky do kombinézy, stojí vzadu.

Jin, který mimo to, že nejvíce na světě zbožňoval sám sebe, se taky dost rád poslouchal a v neposlední řadě byl velitelem akce, si vzal slovo. „Přeji vám všem krásný dobrý den!" zvolal do éteru. Všichni ti vystrašení lidé se drželi za ruce a chvěli se strachy. Není divu. Možná si mysleli, že jsme je sem všechny přišli zastřelit. „Jsem Jin, kapitán tohoto přepadení. A ze všeho nejdřív... bych se vám rád omluvil, protože takhle zakončit týden je fakt na houby."

Jungkook a j-hope mezitím začali rukojmím vybírat mobily. První jmenovaný vždycky každýho znuděně požádal o mobilní telefon, jméno zajatce, jeho telefonní číslo a PIN, druhý jmenovaný to všechno zapisoval a házel mobily do vaku. Stál jsem tam v ženským oblečení a myslel jsem, že se každou chvíli probudím. V na druhé straně haly si nejspíš myslel totéž. Ale stáli jsme tam – zdraví a zatím živí a přihlouple jsme se culili jeden na druhého.

„Budeme hrát zábavnou hru," pokračoval Jin, protože pro něj je máloco něco jinýho než hra, i pokud se hraje se životy. „My budeme hrát lupiče. Venku na nás budou číhat policajti a vy právě dostáváte roli našich rukojmích, k čemuž vám srdečně blahopřeji. Znamená to, že si v tomhle příběhu zahrajete víc, než kdokoliv z lidí tam venku. Věřte mi, taková nabídka přijde jen jednou za život." V což většina z nich nejspíš i doufala. „Když nás budete poslouchat, zaručuji vám, že odsud vyváznete živí." Potom se začal věnovat jednotlivým rukojmím individuálně, začal je uklidňovat a jedné těhotné ženě sáhnul na břicho. RM-ssi, proboha proč jsi nechal celé akci velet tohoto infantilního chlíváka?

Ředitel tiskárny, Lee Hyunshik, byl k popukání od samýho začátku. Jeden by si řekl, jak to s ním Jimin mohl vydržet celý dva roky. „Mobil," poručil si Jungkook, když se zastavil přímo před ním. „Číslo a jméno." Jungkook pokračoval stále stejným znuděným tónem a pan ředitel mu nadiktoval svoje číslo a jméno, aby to j-hope mohl poslušně zapsat. Když ovšem Jungkook trval na tom, aby mu nadiktoval ještě PIN, začal s tím mít najednou velkej problém.

„Tak moment," zarazil se Hyunshik. „Na co potřebujete znát můj PIN?"

„Buď mi ten PIN řekneš, nebo ti narvu tvůj zkurvenej telefon do prdele, co ty na to?" ušklíbnul se Jungkook, kterej chtěl mít tuhle rutinní práci co nejdřív za sebou. „Tak řekneš mi ten PIN, nebo ne?" zahromoval.

Hyunshik byl možná háklivej na svý soukromí, ale nebyl sebevrah. Proto to ze sebe vysypal hned na podruhé: „Jedna, dva, tři, čtyři." Zamumlal rychle.

j-hope se začal culit jen, co to Hyunshik dořekl. Pane Bože. Za co mě trestáš? Proč je tak sladkej, když se usmívá?

Jungkook se začal dokonce smát nahlas a plácat se do kolen. „Ty vole, ty musíš být pořádnej dement," řehnil se od ucha k uchu. Potom přešel k dalším rukojmím, aby od nich mohl vybrat telefony.

„Jste naše propustka na svobodu, takže je mou povinností a ctí vás všechny chránit," ujal se slova opět Jin. A pak se zastavil u ní. U dívky, co se jí říká Ari. Chudinka malá. V žádným myslitelným vesmíru bych nechtěl být ten nešťastník, do kterýho se zakouká tento zvrhlej pakůň.

Když ji poprvé viděl, když se do ní zakoukal, dá se říct, stála před ním s páskou přes oči, tiše plakala a pomalu chytala panickej záchvat. „Dej mi ruce," nakázal jí. „No tak. Dej mi je." Přiblížil se k ní. „Uvolni se. A řekni mi své jméno."

„Han Ari," vysoukala ze sebe.

„Ari," vydechl fascinovaně a zatáhl ji doprostřed kruhu. „Neboj se. Pojď sem." Šeptal jí. Přimhouřil jsem oči. Taky se někdy na někoho díváte a říkáte si „co tím sakra sleduje?"? Tak tohle byl přesně ten moment.

„Cítíš moje ruce?" zeptal se Jin, jako by byli v celé hale sami. „Jsou to ruce monstra?"

To teda jsou. Jasně, že jsou, ty vole. „Ne, pane," odvětila docela neslyšně k smrti vyplašená Ari.

„Protože já nejsem monstrum, viď?" promlouval jí Jin dále do duše. „Vím, jak se cítíš. Máš sucho v puse, tlačí tě na hrudi. Máš panický záchvat. Musíš se uklidnit. Dýchej." Pobídl ji. „No jen dýchej." Řekl, jako by to byla nejsnazší věc na světě, když máš pásku na očích a snaží se tě uklidnit nějakej magor, kterej tě právě přepadnul. „To je ono. Prosím, dýchejte všichni se mnou." Vyzval i nás. „Pomalu, pomaleji." Naklonil se blíže k Ari. „Musíš být zodpovědná za svoje dýchání. Hezký nádech a pomalý, dlouhý výdech. Tak... To je ono."

Hladil ji po vlasech a byl by ji políbil na tvář před celou svou bandou, která na očích pásky neměla. Ari však byla zachráněna, protože se rozezněl sekretářův telefon, který Jungkook nechal položený opodál na stole. Přišel na řadu hovor z centrály, na který jsme všichni čekali.

Jin věděl, co to znamená. Pustil nebohou Ari a přesměroval veškerou svou pozornost na jinou ze svých obětí. Možná je to perverzák, ale abych mu nekřivdil, umí bejt docela profík.

„Je tady sekretář Park Jimin, prosím?" rozhlédl se okolo sebe. Jimin s páskou přes oči stál vedle ředitele Leeho a pevně mu tisknul ruku. Co na tom, že se před tím pohádali? Teď jsou v mnohem větší kaši.

Jin samozřejmě věděl, kdo z nich je Park Jimin je, ale chtěl vědět, jako ostatně my všichni, jestli má dotyčný dostatek kuráže se přiznat a udělat krok vpřed.

„Nehýbej se," ucedil Hyunshik na Jimina, aniž by to mělo jakoukoliv logiku. Nehledě na to, že Jin ho slyšel, nestál totiž zase tak daleko od něj, mu přišel jako dokonalý komik. Zábavný, ale tuze hloupý. Proč vůbec dělá ředitele téhle firmy? Víc by se vyjímal jako klaun z cirkusu.

„Buď zticha," zašeptal Jimin.

„Nechoď tam, je to sebevražda," šeptal zase Hyunshik.

„Pan Park Jimin," zopakoval Jin značně netrpělivě. „Byl byste tak laskav a udělal krok vpřed?"

Jin se díval přímo Jiminovým směrem. Ten se jen vysmekl svému milenci ze sevření a konečně poslechl. „To jsem já," prohlásil Jimin docela rázně.

***

Jak se vám líbí Jin v roli kapitána? Co myslíte, byla to od lídra chytrá volba vybrat si jeho? :D