La Casa de BTS

Junghyun

Jungkook si už stačil oblíknout triko i kombinézu a nyní se nad Junghyunem skláněli on i V. V nechtěl, aby se někomu z bandy stalo něco zlého. Té chvíle, kdy začne někomu bejt špatně, se totiž bál. Nejen, že se nyní budeme muset starat o rukojmí, ale ještě k tomu i o někoho z nás.

„Brácho, co ti je?" naléhal Jungkook.

„Je... je mi zima," zamumlal Junghyun.

„Zima?" zopakoval Jungkook znepokojeně a podíval se na Vho. „Dones deku." Pokynul mu. „A něco sladkýho. Cokoliv." Dodal. Jungkook nedodával, jestli je to sladké pro bratra nebo pro něj.

V se ale stresoval, proto zavolal na Mata, aby šel sehnat tu sladkost, zatímco on půjde pro deku. Nechtěl se hnout od Junghyuna na krok. Jedině tak měl pocit, že má stále všechno pod kontrolou. Ale spěchal pro deku. Protože byl kurevsky oddanej plánu.

„Nevím, co se to se mnou stalo," sípal Junghyun. Jungkook ho držel za ruku. „Možná je to jen tím, že jsem celé dopoledne kopal tunel a snědl jenom jeden posranej sendvič."

„Tak to si teď musíš prostě jen odpočinout," chlácholil ho Jungkook a sám doufal, že to nebude něco horšího. „Odpočiň si."

Jungkook se ohlédl. Jin za ním pořád stál, jako by byl na stráži. Snad i trochu doufal, že z něho vyleze, že žádného rukojmího nezabil. Ale na to se ho už i Jungkook moc bál. Jin byl nepředvídatelnej. A nepředvídatelnost je hrozně děsivá. Proto se podíval opět na svého bratra.

„Víš, co by teď bodlo?" začal blábolit. „Hovězí. Hodně hovězího, který máš tak moc rád." Hm... hovězí. Už jsem se vám chlubil, že z krávy umím zpracovat do poměrně chutnýho jídla asi tak každou její část? Nepodstatná informace, já vím. Nemáte zač.

„Tady je ta deka," V už byl zpět a přikryl Junghyuna teplým plédem. Poklekl k němu. „To je ono. Hlavně klídek, Junghyun-ssi." Řekl taktně. Chlácholil totiž hlavně sám sebe. Kam jen ještě tohle povede? „Čtyři rožky má tvoje postel, čtyři andělíčci tě budou opatrovat nebo tak nějak, ne?" Plácal páté přes deváté.

Jungkook pohladil Junghyuna ve vlasech. „Hlavně odpočívej," kladl mu na srdce.

Junghyun si vzpomněl, jak tu noc před přepadením koukal na hvězdy, popíjel whiskey a přišel za ním Jungkook zabalenej do deky. „Co to tu děláš, brácho?"

„Ale nic."

„Vzbudil jsem se ve čtyři ráno a tys nebyl v posteli," namítl Jungkook, donesl si další židli a přisedl si k bratrovi.

„Nemohl jsem spát, sakra, ty snad můžeš?" Na to Jungkook neodpověděl. Odpověď byla očividná. „Tak jsem šel ven kouknout se na hvězdy no."

„Hm, hvězdy, noční obloha, nebe..." zasnil se Jungkook. „Jak velký je podle tebe nebe, brácha? Kde tohle všechno končí?"

Junghyun se uchechtl. Obecně si myslel, že jeho bratr má velký spirituální potenciál, který ale vůbec neumí využít.

„Co je ti?" nechápal Jungkook.

„Nic, vůbec nic," zavrtěl hlavou. „Víš, proč jsem nechal práce v dole?"

„No jasně," Jungkook moc nevnímal. Ještě stále hleděl na oblohu. „Kvůli tý sračce, která ti sežrala plíce." Odmlčel se a vážně dodal: „Syfilis."

„Ne, syfilis ne, ty blbče. Myslíš silikózu."

„Vždyť jsem to říkal."

„Ale kvůli tomu to nebylo," ohradil se Junghyun. „Nechal jsem toho, protože trpím klaustrofobií." To je pěkně pitomý, co?

Nyní se na něho Jungkook otočil a vykulil oči. „Vážně? Ty?"

„No... jo. V té díře jsem to nemohl vydržet," svěřil se. Jungkook se napřímil. Nemohl tomu uvěřit. „Tak jsem se dal na loupeže." Pokračoval Junghyun. „Chtěl jsem se nějak odrazit od dna a skončil jsem v base. Zavřenej jako můj život."

„Jsi v pohodě, bráško?" Jungkookova vysoce spirituální část začínala něco cítit. „Chováš se nějak divně, víš?"

„Divně?" podivil se Junghyun. „Ale já se cítím skvěle. Tady, na venkově, na čerstvým vzduchu. Nezasloužím si strávit celej život za mřížema, ne?" Podíval se na mladšího bratra.

A ten jenom odvětil. „Vždyť se máme dobře, ne?"

„Ale jo." Junghyun si v duchu povzdechl. Jungkook ho nejspíš vůbec nepochopil.

„A budeme se mít ještě líp, až odsud zmizíme. Víš, co tím myslím, ne? Kašlu na sporťák a tělocvičnu," Jungkook si položil ruku na srdce. „Víš, co uděláme s těma prachama? Koupím si ostrov." Že se toho všichni tak najednou chytli... „Abys mohl spát nahej mezi palmama. Já budu v jedné chajdě a ty ve druhý. Nikdy ne spolu, protože ty hrozně moc chrápeš."

„Cože? Já nechrápu," zasmál se Junghyun.

„Ale jo," oponoval Jungkook. „Chrápeš jako prase."

„Vážně?"

„Jo, strašně moc."

„Ne? Až tolik?"

„Jako když troubí na pozoun, brácha."

A nyní se nad ním Jungkook skláněl v odpočívárně, strkal mu ruce pod deku, aby mu nebyla zima, zatímco Junghyun bezvládně ležel a těžce oddechoval (řekl bych skoro, že funěl, ale nechci si z něj utahovat, když mu bylo tak mizerně).

„Necháme ho, ať si odpočine," rozhodnul Jin znalecky, jako by se v danou chvíli dalo snad dělat něco jiného. „A ty konečně dokonči úklid umývárny. Potom půjdeš hlídat rukojmí." Obrátil se na Jungkooka. Toho dne Jin zjistil, že se ve skutečnosti nerad dívá na krev, ale bral to jako riziko povolání.