La Casa de BTS

Sporadické známosti jednoho génia

Dva muži ve službách policie mezitím „odstraňovali víko" nebo jak to Shin nazval a Mira na ně křičela do vysílačky, aby toho už nechali. Marně. Shin už to víko odklopil a oni byli téměř u nás.

„Změnili masky!" křičela Mira do telefonu.

A jako by se stal zázrak, velitel Shin ji na okamžik zaslechl, ačkoliv netušil, co mu sdělovala. „Signál je rušený," snažil se jí říct jen to, co Mira dávno věděla. „Velitelství, neslyším vás!" Zvolal zoufale.

„Nemají Dalího masky!" zkoušela to Mira dál. „Sakra, tohle je sebevražda."

A RM, který ji poslouchal, byl sám se sebou náramně spokojený.

„Nechoďte tam! Opakuji, nechoďte tam!" Asi jste si všimli, že Mira je žena, která se jen velmi nerada vzdává. A tentokrát se jí to mělo vyplatit. „To je rozkaz! Nemají Dalího masky! Slyšíte mě? Zrušte operaci! Okamžitě ji zrušte!"

A bylo to. Shin zhruba pochopil význam těchto slov a stáhnul se i se svým kolegou zpátky. RM byl ještě spokojenější, protože pro nás to znamenalo, že nebudeme mít žádné rukojmí navíc.

„Rušíme to," vydechl Shin. Je to na nic, když s vypětím všech sil čekáš na to, že zachráníš celou situaci, dáš do toho všechno, a ti zkurvysyni ti to zase překazí.

RM zavolal Jinovi. „Buďte klidní," oznámil mu. „Plán B zafungoval dle předpokladu. Stahují se."

*

Když vyjednával skrytý za kovovým hlasem, kamerami a svou strategií, RM se cítil jako ryba ve vodě. Ale v běžném životě se choval jako opravdový podivín. Jeho dvě já byla tak rozdílná jako Superman a Clark Kent nebo Batman a Bruce Wayne. Možná kvůli tomu, že strávil dětství a mládí připoutaný k nemocniční posteli v univerzitní nemocnici Ajou, mluvil tak nanejvýš se starými nemocničními sestrami a četl knihy.

Nebyl ani moc normální ani moc společenský. A už vůbec ne svůdník. Tušil jsem, že vůbec netuší, že ten zastřelenej chlápek, byl můj přítel. Nejspíš ho ani nenapadlo, že má v bandě lidi jiné než heterosexuální orientace. Takže mě bavilo ho provokovat.

„Můžu si sednout?" zeptal jsem se ho, když jsem přišel do třídy, kde zrovna vykresloval detaily svého plánu na tabuli. Nejspíš to dělal proto, aby se je sám později naučil, kdyby na ně všichni ostatní zapomněli. Nikdy to neřekl nahlas, ale nevěřil nám zase tak moc.

„Jistě," přitakal, aniž by mi věnoval větší pozornost.

Posadil jsem se na jednu ze židlí u lavice obkročmo, abych na něj viděl, a usrkl ze sklenice s vodou, kterou jsem si přinesl. Ten den bylo hrozný vedro. Pohled na něj, jak stále jen pilně pracuje, mě přinutil se zasmát. „Poslyš, co děláš, když zrovna neplánuješ akci, he?" napadlo mě.

Měl knihu v ruce, ze které načítal nějaké žvásty, a když jsem se ho na tohle zeptal, jen zkoumavě zdvihl zrak a nechápavě se na mě podíval. Nervózně si začal upravovat falešné brýle na nose. Vím, že předstíral, že jsou pravý, ale člověk přes ně viděl naprosto stejně, když si je sám zkusil. Tak jsem pochopil, že je to jen další jeho maska.

„Tím myslíš jako ve volném čase?" zamračil se na mě.

„Jasně," pokrčil jsem rameny. Co si myslel, že mám na mysli? „Chodíš tančit nebo..."

„Ne, to vůbec," vyhrkl rychle. „Nemám ani ten nejmenší cit pro rytmus." Posadil se na židli za další volnou lavicí. Nedíval se na mě. Nemohl spustit oči z té knihy.

„Máš přítelkyni?" zkusil jsem se zeptat. RM opět velice vážně zdvihl zrak. „Tak manželku?" tipoval jsem. Bylo mi jasný, že pokud v týhle skupině někdo docela určitě heterosexuální je, bude to nejspíš on.