La Casa de BTS

Aspoň tři lžičky

„Máte opravdu krásný dům," rozplýval se RM. Obdivoval, jak černé ručičkové hodiny na stěně krásně tikají, protože věděl, že mu dochází čas. Mira se zde určitě objeví každou chvíli.

„Mockrát děkuji," usmála se na něj její matka, když vstoupili do kuchyně. „To víte, Mira není doma, ta chudinka pořád pracuje." Lomila rukama.

A tak tam stáli a RM pořád jen slyšel tikat hodiny. Stáli v kuchyni a zírali na sebe asi dobré tři čtvrtě minuty jen tak beze slov. „Dáte si kávu?" zeptala se pak.

„Už jste se mě... ale jistě," odvětil.

„A posaďte se u nás," dodala s bodrým úsměvem stařenky, než se otočila ke konvici.

„To už jste taky..."

„Prosím?"

„Děkuji," poslušně se uklonil a šel si sednout k jídelnímu stolu. Mohlo mu to být divné už teď, ale jeho jindy geniální mozek si vzal zrovna v tu chvíli volno.

Posadil se na jednu židli a všiml si již plného šálku na druhé straně. Z toho nejspíš stará paní sama před chvílí usrkávala. Víte, existuje okolo deseti tisíc způsobů, jak zabít stařenku, ale RM nebyl tak úplně vrah. Vlastně byl spíš šachista, dalo by se říct. Poprvé ho napadlo, že svět zločinu je pro něj možná příliš velkým soustem. Takže si vybral nejčistší a nejchytřejší možnost. Nasypat dva a půl miligramu dioxinu do její kávy. Potom počkat na zástavu srdce, kterou jed vyvolá, a vypařit se.

Už, už se natahoval, že to tam všechno nasype, a všichni se spíš divíme, že už to nerozdrolil po zemi, když se z kuchyně ozvalo: „Chcete cukr?"

„Jasně," ohlédl se na ni. „Aspoň tři lžičky." Přitakal, protože měl nervy na pochodu.

„Koukám, že jste na sladké," usmála se Miřina matka štědře a nasypala mu do kafe cukru, kolik si jen přál. Trochu moc velká laskavost na to, že on se jí právě snaží do kafe nalít jed, ne? „Taky jsem na sladké," povzdechla si. „Ačkoliv bych neměla."

A potom, když se znovu otočila, se mu konečně povedlo všechno to tam nasypat, ačkoliv se mu klepala ruka a chvíli se bál, že trochu vysypal i na podšálek. Rychle to setřel kapesníkem a dosypal dovnitř. Jo, taky se divím, že si ho ještě nevšimla.

Tři lžičky cukru. Jedna dioxinu. Zástava by nastala za patnáct minut. Za třicet minut by Mira našla tělo své mrtvé matky. Za hodinu by soudce za asistence forenzního lékaře nařídil ohledání těla z důvodu srdeční zástavy. Bez známek násilí, vzhledem k věku oběti a k dveřím zamčeným zevnitř, by nebyla nařízena ani pitva a RM to věděl. Čisté a jednoduché. Ale jak by se ještě kdy mohl podívat Miře do očí, kdyby jí provedl něco takového?

„Mockrát děkuji," vydechl, když před něj postavila šálek. Už teď se klepal.

Ale co teprve pak, když si stařenka vzala šálek hezky za ouško a chtěla se napít. Hezky začala na horkou tekutinu foukat, aby zchladla. RM zatnul ruce v pěst, v obličeji bolestný výraz a ke všemu se potil. Měl pocit, že tu srdeční zástavu snad dostane jako první.

„Moje dcera tu včera nespala," usmála se na něj s šálkem v ruce. Potom ho položila, protože ji to napadlo: „Byla s vámi?" spiklenecky zamžikala.

„No," podíval se do vlastního šálku a zamíchal ho. „Popravdě ano." Přiznal. „Včera..." odvážil se na ni podívat a pousmát se. „Včera jsme se viděli." Shrnul.

„Výborně," oplatila mu stařenka úsměv. Tímhle však výslech nekončil. „A... a... milovali jste se?" Pokračovala. Nebyla to však vlezlá otázka, protože se ptala s tak dobráckým tónem v hlase, že ji RM za takovou ani považovat nemohl.

Nicméně, trochu se zakuckal, když to slyšel, a to se ještě ani nenapil. „No..." vyvalil na ni oči. Potom však s o poznání sklíčenějším úsměvem zopakoval: „Popravdě ano."

„To jsem ráda," stará paní se pohodlně rozvalila do své židle. Znovu popadla šálek za ouško. „Promiňte, že se do toho pletu, ale mám velkou radost," vysvětlila. A opět šálek pustila. Našemu vůdci se ztratil úsměv z tváře, když to viděl. Jak dlouho ještě bude muset čekat? „Moje dcera potřebuje jako sůl," pokračovala Miřina matka, „aby ji někdo miloval a aby měla sex." Řekla bez rozpaků. Natáhla se a poplácala ho po dlani. „Ale taky je důležité," kladla mu na srdce, „aby s ní byl dobrý člověk. Ten správný."

RM to se vší vnitřní hrůzou, již nemohl dát najevo, pozoroval. Sklopil zrak a zpytoval svědomí.

A ona k tomu všemu dodala: „A vy jako dobrý člověk vypadáte. Je vám to vidět na očích," prozradila. Tentokrát bez většího zaváhání zdvihla svůj šálek.

A RM k ní opět zdvihl svůj zoufalý zrak. Tohle nemůže. Prostě ne. Ukrojil si příliš velké sousto. Slyšel tikot hodin na stěně. A potom, když se stará paní konečně chtěla napít, v ten krizový okamžik se rozmáchl a její šálek se rozflákal o bílou stěnu, po které dramaticky sjížděly tmavé kapky a kdesi uprostřed zůstal hnědý flek.

RM zíral na starou paní, která se udiveně koukala na rozflákaný šálek. Zhluboka dýchal. Tušil, že každou chvíli jí dojde, že ji chtěl otrávit, a ona zavolá policii.

Zmateně se na něj dívala, a nemohla pochopit, proč funí, jako by právě uběhl maraton. Potom se znovu zahleděla na skvrnu na zdi a střepy okolo. On se nyní podíval tím samým směrem, ale neměl odvahu promluvit.

A pak z ní vypadlo: „Moc se omlouvám," rozhořčeně kroutila hlavou. On na ni stále čuměl jak na zjevení. „Podívejte, jak škaredě mi to upadlo," rozesmála se. „Jsem to ale nešikovná. To nejspíš ten přibývající věk." A okamžitě spěchala pro smeták a lopatku.

RM tam seděl v šoku z toho, čeho byl právě svědkem. Ale konečně si uvědomil, že aby se zachránil, snad ani nebude nutné nikoho zabít.