La Casa de BTS

Jin a panny

Ostatně paní učitelka byla právě přivedena na Jinův kobereček, kde už na ni čekala její studentka – Aneko. Seděla v křesle pro návštěvy a klepala se hrůzou při pohledu na Jina ohmatávající nebohou Ari v rožku místnosti.

„Jdi dál," pokynul V učitelce. „A posaď se."

„Paní učitelko, dobrý den," pozdravil ji Jin a posadil se jí a Aneko naproti. „Zavolal jsem vás, abyste viděla, co uděláme s vaší studentkou." Uculil se a mírně nadzvedl obočí. Položil ruce s povzdechem na stůl. „Utekla a my ji našli zavřenou v trezoru. Co si myslíte? Co je příčinou této vzpoury?" Odmlčel jsem se. „Víte, přemýšlel jsem, a napadlo mě, že to možná bude... ehm... no... to... panenská vzpurnost." Vydoloval ze svého chorého mozku.

V, který stál vedle něj, se k němu naklonil a opřel se o desku jeho stolu jednou rukou. „Co to kurva žvaníš o pannách, vole?" napomenul Jina. Upřímně si myslel, že Jin už se poučil a že tento rozhovor bude vypadat trochu jinak – že možná Aneko postraší, ale nebude vykládat hovadiny.

Jin ale musel vykládat hovadiny. Naplňovalo ho to. „V-ssi, to je známá věc," bránil se. „Vidíme to u spousty druhů. Panny jsou vzpurné, protože ještě nejsou zkrocené." Spiklenecky mrknul na Vho. Ten se s nechápavým výrazem opět napřímil a přešel za Jinovo křeslo. Měl k tomu poněkud výhrady, ale držel hubu, aby to měli za sebou co nejdříve. „Se vší úctou říkám, že je to trochu jako s klisnami," pokračoval Jin. „Dokud se nezkrotí, dokud se na nich nejezdí, můžou utéct, vyhazovat, jsou naprosto nepředvídatelné." Prohlásil, pohodlněji se opřel a protáhnul skoro nefunkční klouby.

Ari stála tiše v rohu a odvracela od něj pohled. Netušila, jak přežije zbytek loupeže po jeho boku. Paní učitelka sepjala rty v úzkou čárku, ale v očích jí běhal pochybovačný výraz – pochybovala o Jinově svéprávnosti.

„Už jste o téhle teorii určitě slyšela, ne?" Jin se nyní podíval přímo jejím směrem.

Učitelka se podívala na Vho za Jinovými zády, ten jen krčil rameny. Taky o té teorii ještě neslyšel a přišlo mu to jako sračka. Pokaždé, když se učitelka pokusila otevřít ústa, vyšlo z nich jen útrpné, neurčité citoslovce.

Tak jí Jin položil další otázku: „V kolika letech jste přišla o panenství, hm?"

Žena vyvalila zrak.

„Vždyť o nic nejde, ne?" zazubil se na ni Jin. „Mluvte, prosím, jsme tady jako rodina, je to důvěrné." Pobízel ji.

Aneko se k němu konečně odvážila zdvihnout svý překrásný oči. Kéž by v nich měla laser nebo jed na Jiny. Její učitelka se netvářila přesvědčeně. V jim nyní oběma ukazoval, že Jin má o kolečko navíc, tak ať si ho moc nevšímají.

„Tak tedy," odvážila se učitelka. „Pocházím z hodně malé vesničky na jihu," vysvětlila. „No takže... Ve čtyřiadvaceti." Zamumlala rychle.

„A nevšimla jste si u sebe předtím té panenské vzpurnosti?" vyslýchal ji Jin dál.

„No..." zarazila se žena a bezradně vrtěla hlavou. „To nevím."

„Přemýšlejte," Jin praštil pěstí do stolu, až sebou všichni přítomní trhli.

„Tak... možná?" tipovala učitelka. Popravdě netušila, co chce slyšet. Že ženy se musí krotit? V protočil oči. V duchu si vynadal, že si pomyslel byť jen na minutu, že by tohle mohlo k něčemu být. „Vlastně..." pokračovala učitelka, aby dala Jinovi uspokojivou odpověď, „než jsem o to přišla, utekla jsem třikrát na oslavy do Busanu." Zapomněla akorát dodat, že to byly buddhistické oslavy. „Ale nevím, jestli je to přesně to, co..." No... není.