La Casa de BTS

První bitva

„Pokud nic nepodnikneme, slečna Aneko se zítra stane středem zájmu veškerého dění a všechny pistole budou mířit na její hlavu," vysvětloval plukovník Han Miře. „Snad se nemusím ani zmiňovat o tom, že není v našem zájmu, aby se trapná přestřelka s pár idioty proměnila v mezinárodní konflikt s Japonským císařstvím. Nebo snad ano?" Měl pravdu. Zahnali jsme je do pasti. Ale Mira se nechtěla dát přesvědčit. „Inspektorko, půjdeme dovnitř a přivedeme tu holku živou," oznámil jí suše. Víc se s ní nezdržoval.

Cítil jsem se trochu komfortněji, když se rukojmí uklidnili, všichni nyní seděli na zemi tiší jako pěna, ale aspoň už nekřičeli zoufalstvím. Vědět, že jste způsobili zoufalství, je totiž docela nepěknej pocit.

První, kdo se odvážil promluvit, spíš šeptat (přímo za mými zády a Vmu na očích, nutno dodat) byl opět Hyunshik. Jestli vás sere už teď, počkejte za pár hodin. „Musím s tebou mluvit," ucedil na Jimina naproti.

„Sklapni, nebo nás kvůli tobě všechny zabijou," procedil Jimin skrz zuby nazpět. Když viděl Jungkooka mířit na Hyunshika pistolí, popadl ho strach. Ani u sebe neměl zásoby lexaurinu, který bral, když byl vážně ve stresu.

V z Jimina tu nervozitu cítil. Snad ještě více než já nesnášel působit nevinným lidem takový trauma, a proto si za ním přiklekl, jako by si před ním jen tak mimochodem zavazoval tkaničku. Nenápadně se na Jimina podíval a Jiminův nejistý, vyjukaný pohled se zanedlouho střetnul s tím jeho. „Vypadá to, že nemáš moc rád svýho šéfa, co?" pokýval V soucitně hlavou.

Jimin se zamračil. „Jak víš, že je to můj šéf?" zeptal se ho.

„Protože o vás vím všechno," usmál se V dobrosrdečně. To, co Jiminovi řekl, nemyslel nijak zle. Neměl v plánu nikomu ublížit. Protože měl jasně stanovenej cíl, jak už jsem říkal. „Nastudoval jsem si to." Dodal. Jimin se na něj zatvářil trochu pochybovačně, vůbec si o nás všech myslel, že jsme ujetí pitomci. „Taky jsem si všimnul tapety na tvým mobilu, kde se vy dva líbáte, a Instagramovýho příspěvku tvý matky, který jsi nejspíš zapomněl zavřít, když jsi mu ho ukazoval. Umím si představit, že jakožto ženatej muž z toho pan Hyunshik není příliš nadšenej. Nelíbilo se mu, žes to řekl svý mámě?" Jimin nechápavě zavrtěl hlavou. „Co ti řekl? Ať řekneš svý mámě, že to má smazat?" Jimin přikývl, i když to nebyla tak úplně pravda, o Hyunshikovi stejně platí takové pořekadlo, že co neřekne na plnou hubu, to si většinou přinejmenším myslí. „Není lehký si přiznat, že to s tebou nemyslí vážně. Co budeš dělat?"

„Rozejdu se s ním," prohlásil Jimin šeptem, ačkoliv si tím ještě nebyl úplně jistej.

V chápavě a spokojeně pokýval hlavou, protože se mu to zdálo jako rozumné řešení. Vždycky byl rád, když mohl někomu pomoct ujasnit si svý pocity.

Mezitím se na nás už chystaly v plné parádě zásahové jednotky jedna, dva i tři. Ale RM to všechno viděl na svých fancy kamerách. Zavolal nám ještě dřív, než se oni stihli pořádně připravit.

„Tak jdeme na to," kývnul na nás Jin, když položil sluchátko. „Vážení, nastal váš čas!" Zavolal na rukojmí. Já, V a dva bratři jsme ho následovali. „Přišla ta chvíle, kdy budete poslouchat mé rozkazy!"

Takhle jsme šli. Únosci i rukojmí. Všichni ve stejných kombinézách, všichni ve stejných maskách, všichni se zbraněmi v ruce. Nerozeznatelní jeden od druhého.

A Ozbrojené síly našeho státu udělaly přesně to, co RM předpověděl, že udělají. Akorát ten večer, kdy nám to řekl, jsme byli venku a moc jsme se nezamýšleli nad tím, že nám budou střílet na hlavu. Přišli na čtyři místa: hlavním vchodem, nákladovou zónou, nouzovým východem a po střeše. Na chlup přesně, jak RM říkal.

„Ale budou čekat," kladl nám na srdce. „Budou čekat než jejich technický tým udělá průzkum terénu. A to udělají v nákladové zóně."

A přesně tam jsme se právě nacházeli, schovaní za rolemi papírů s vodoznakem. Netrvalo snad ani minutu, než si tu vyvrtali špehýrku, aby nám sem mohli zavést periskop a mohli se pokochat, jak moc jsme k nerozeznání.

Navíc tu byl j-hope, který stále dával pozor na Aneko. Nyní na ni dával pozor dokonce tak důkladně, že jí držel pistol u hlavy a donutil ji zavolat do zpráv, které v policejním stanu běžely nepřetržitě.

„Máme tu příchozí hovor z telefonu jedné z rukojmích," oznámil pan Krteček Miře. „Ibary Aneko."

„Zesil to," rozkázala Mira.

„A máme tu další posluchačku, která nám řekne svůj názor," oznámila moderátorka.

„Nejsem posluchačka, jsem rukojmí, unesli mě. Jmenuji se Ibara Aneko a jsem dcera japonského velvyslance." A v tu chvíli to věděl celý svět. Nebo aspoň skoro celý. „Volám vám ze Státní tiskárny peněz a cenin." V policejním stanu nastal poprask. Poldové přes sebe začali řvát, ať ten hovor okamžitě přeruší. Jenomže Aneko pokračovala: „Jsme oblečení stejně jako únosci. Vyzbrojili nás a dali nám stejné masky. Nikdo neví, kdo je kdo. Jestli sem vkročíte, tak zabijete nevinné lidi."

Inspektorka a její kolegové nyní viděli z pohodlí svého stanu, že je nás tam asi dvacet, jsme stejně oblečení a máme kulomet browning, velkou ráži, kdyby to někoho zajímalo. Plukovník Han nám začal nadávat do hajzlů a zkurvenejch sviní. Dobře mu tak.

„Nechoďte sem," plakala Aneko do telefonu. „Prosím, nechoďte sem."

„Okamžitě zastavte akci." Mira se nasrala. Jako první z nich už začínala tušit, že tohle přepadení není úplně obyčejný a že ten týpek, co tohle naplánoval, nebyl žádnej žabař. Teda žáby měl moc rád, to jo, rád si je ve volných chvílích bral do dlaní, je trochu divnej, já vím, ale právě vyjebal s jihokorejskou policií na plné čáře, takže kdo mu to může mít za zlý?

Aneko v přímém přenosu dále plakala a Mira na své kolegy nepřestávala křičet. Velitel zásahových jednotek Shin, ač s nelibostí, uznal, že první bitvu prohráli a zoufalou operaci konečně zastavil.

Vtipný bylo, že RM v hangáru i Mira v policejním stanu si oba oddechli, když to bylo konečně za nimi.

Ona už byla na cestě pryč ze stanu. „Inspektorko," zadržel ji Han s víceméně omluvným tónem.

„Dokončete, co jste začal, plukovníku," odsekla pohrdavě. „Nechci s tím mít nic společného."

Takže jsme vyhráli první bitvu. Naprosto bez boje, pouze za použití selského rozumu. A o dvacet minut později jsme začali dělat to, proč jsme sem přišli. To měl na starosti V.

„A teď přijde to nejlepší!" chvástal se, když byla nepohoda zažehnána a rukojmí se vrátili do haly, kde byli dočasně ubytovaní. „Budeme totiž pracovat." V přetékal radostí a pýchou. Potom začal jmenovat zaměstnance, kteří mu měli pomoct spustit stroje. „Chci, aby se tisklo dvacet čtyři hodin denně. Žádnej oddech! Jako na taneční párty! Hezky do rytmu! Pokaždé, když totiž zastavíme, přijdeme o pět set milionů, takže radši zastavovat nebudeme! Technické korekce budeme provádět každé tři hodiny, to samé s offsetem a barvou. Však to znáte: radost, párty a nadšení. Je to vše jasné?" Nepřestával jásat. Na tohle se totiž nejvíc těšil. Za prvé tisk těch nejlepších bankovek na světě byl jeho vysněným povoláním. A za druhé, když viděl věci dávat se do pohybu, přestalo se mu to, co bude muset vyřešit tam venku, zdát nemožné.

Když jsem to viděl, pomyslel jsem si: Kurva, tohle je nejlépe placená práce v dějinách lidstva. Tři biliony wonů, možná i víc. Vše záviselo jen na tom, jak dlouho tady vydržíme.

V lítal pořád nahoru a dolů, sem a hned zase tam. „To je nádhera, kámo! Ty kráso! Viděli jste něco tak krásnýho, lidičky?! Naše peníze! SUGA-ssi, já se snad poskládám štěstím!" zakřičel na mě z balkonu a hned zase běžel dál. Ten jeho blaženej úsměv mě skoro nutil smát se nahlas s ním. 

***

V zatím neměl příliš prostoru se projevit. Jak se těšíte na jeho vstupy do příběhu? :)