La Casa de BTS

Blesku, ještě máš čas

Nás po Miřiné návštěvě čekalo další zasedání. j-hope seděl jako jediný v rohu v odpočívárně a neustále si prohlížel ten mikrofon, kterej jsem vytáhl inspektorce z intimních partií.

Já, V a Jungkook jsme seděli u stolu, zatímco Jin se o něj opíral a měl důležitý proslov. „Kolegové," prohlédnul si nás. V a já jsme seděli nalevo od něj, Jungkook napravo. j-hopa si nevšímal, asi na chvíli zapomněl na jeho existenci. „Po vážné úvaze jsem dospěl k závěru, že bych se vám rád omluvil."

Jungkook poklepával prsty o stůl, V měl ruce sepjaté na stole a oba byli značně nervózní. Já měl nohy na stole a se založenýma rukama jsem už tak nějak tušil, co z Jina asi vyleze. Doufal jsem, že to nebude moc dramatizovat. Ale to by nebyl Jin, že?

„Víte, nebyl jsem k vám upřímný," povzdechl si. A drama už je tady. „Inspektorka měla pravdu. Mám neurodegenerativní chorobu. Pěkně hnusnou." Významně zvednul obočí.

V se na něj nyní díval lítostivě. Přes to všechno, čím ho Jin vytáčel, mu takové neštěstí nepřál. Já jsem odvrátil pohled stranou. Netušil jsem, jak na to máme reagovat.

„Mé dny jsou sečtené, ale nechci, abyste byli smutní," napomenul nás. A došel pro lahev vodky. „A už vůbec nechci, abyste mě litovali, takže to prosím nedělejte." Dodal. „Koneckonců jedná se o nemoc, kterou trpí jeden ze sta tisíce lidí. Což ze mě dělá výjimečného člověka, řekl bych." Zazubil se.

Otevřel flašku a nalil čtyři panáky a začal nalívat pátou skleničku. „Chci vás pozvat, abychom to oslavili," pokračoval Jin. „Moji výjimečnost, myslím." Konečně se otočil za sebe. „j-hope-ssi? Dáš si taky, viď?" mrknul.

„Ne, díky," odtušil j-hope, „víte, jak je mi z alkoholu zle." Zamračil se. Ve skutečnosti stále přemýšlel nad tím mikrofonem.

Jin ho tedy dál ignoroval a dalšího panáka už nenalíval. Jin zdvihl jednu sklenku do vzduchu. „Všichni umřeme. A jedině proto stojí za to žít." Prohlásil Jin. „A na to připíjím. Protože jsme naživu. A protože tento plán šlape jako hodinky." Uculil se.

I Jungkook a V se začali postupně tlemit. Taky jsem se pousmál. Protože jsem si najednou nemyslel, že Jin je až takovej pitomec. Vlastně jsme si celkem podobní. A proto jeden druhýho nesneseme moc dlouho.

„Na život a na plán, přátelé," zahlásal slavnostně. V a Jungkook se chopili svých skleniček.

V posunul jednu i přede mě. „Musím?" syknul jsem na něj. Připíjet si s Jinem? Tak daleko jsem snad ještě nezašel.

Ale potom na mě V ucedil: „Jo." Tak jsem si přiťuknul s nimi. Jen kvůli němu samozřejmě.

j-hope mezitím opustil místnost a zavřel se na hajzlech. Ten mikrofon mu vrtal hlavou. Byl velkej jak kráva. Něco na tom nedávalo smysl. Policie musela vědět, že ho odhalíme.

A Mira to věděla. Taky měla své plány. „Věděla jsem, že před sebou mám dva zkušené lupiče. Seokjin nebo Yoongi nejsou zlomitelní natolik, aby začali zrazovat kolegy, když jim dám ránu pod pás. Ale vedle nich stál ještě Hoseok – nejslabší článek jejich řetězce," řekla nyní svým kolegům Hanovi a Shinovi. „Bylo jasné, že tenhle mikrofon neodolá žádnému šacování. Proto jsem forenznímu řekla, aby do něj dali zprávu."

A to v podobě fleshky, kterou j-hope právě našel.

„Ale jak se dozvíme, že Jung Hoseok to video viděl?" nechápal plukovník Han.

j-hopův otec, učitel literatury, ve videu říkal: „Ahoj, synku. Najali jsme velmi dobrého právníka, který pro tebe vypracoval dokument o spolupráci s justicí." j-hope se usmíval, když to video viděl, i když mu zároveň tekly slzy. Proklínal ten život, který si zvolil – zbraně, výstřely, dokonce i mě. Jeho otec ukázal dokument do kamery.

„Jestli se Hoseok vzdá, bude to znamenat, že náš plán funguje," prohlásila Mira v policejním stanu.

„Také jsme mluvili s policií," pokračoval j-hopův otec. „A říkají, že jestli se vzdáš a budeš nápomocen při vyšetřování, soudce ti udělí mírný trest, ve vězení nestrávíš ani rok."

„Snažíme se pro tebe dělat, co jen můžeme, aby ses měl dobře, až se odtam dostaneš," přidala se matka. „Protože ty tam nejsi důležitý. Rozmysli si to prosím, blesku. Rozmysli si to, protože teď se ještě dá couvnout, zlatíčko."

j-hopova máma vzlykala a plakala, což ho rozplakalo taky. „Blesku, ještě máš čas," naléhala. A pořád mu říkala dětskou přezdívkou. Musel video po chvíli vypnout, jinak by začal brečet nahlas.