La Casa de BTS

Smrt mé matky

Nyní si povíme něco o smrti mé matky a o tom, jak jsem před většinou lidí předstíral, že ji nesu dobře.

RM chtěl, aby to byli V a j-hope, kdo pojedou do muzea. „Tady jsou klíče," zacinkal nám s nima před nosem. „Vy dva se běžte převléct, půjdete do muzea."

„Já? Vážně?" rozjasnil se V, který seděl v lavici za mnou. Všichni tři jsme tam trávili hezké odpoledne, které mi v tu chvíli RM zkazil. Mlčky jsem ho propaloval pohledem. Hned od začátku bylo naplánované, že s j-hopem pojedu já.

„Jo, ty," přikývl RM.

„Pojedu do města?" rozplýval se V blaženě. „Ale neposílej mě tam s amatérem," prosil, „pošli mě radši tady s Matem, ne?"

Mat v té třídě totiž seděl taky a zatímco my si povídali, on si četl – časáky s pornem.

„Mat jede po velkým poprsí, na to nemáš," vysmál se mu j-hope.

„Co?" V se až nyní zahleděl na Mata, aby se kouknul, co si to ten zvrhlík prohlíží za obrázky.

j-hope se naklonil ke mně a zašeptal: „Neměli jsme tam jít my dva?" Taky mu to bylo divné. A mně už jen běželo hlavou, že se asi něco muselo posrat.

RM si nás nevšímal a dál si mlel svou. „Porovnejte bezpečnostní kamery s náčrtkem z mé minulé návštěvy. Potřebujeme potvrdit jejich polohu, úhly a cíle." Jo, jasně. Poloha, úhly, cíle. Ho nic jinýho totiž ani nezajímá, že? Když viděl, že na něj zírám, uhnul pohledem. Srdce mu začalo bít ostošest a dlaně se mu potily, to se nedalo přehlédnout. „Tak dělejte, převlečte se." Vybídl ty dva.

„Mat si prohlíží nahý ženský," chechtal se V.

Já nepřestával vůdce znervózňovat svým pohledem. Něco se stalo. A on mi to nechce říct, takže mě ignoruje.

„Takže se ti líbí jenom ženy? Výhradně ženy?" ujišťoval se V.

„Válka, vězení, tohle místo," vyjmenovával Mat smutně. „Jak si má člověk pomoct, když ne časopisy?"

„Ale muži tě asi nerajcujou, co?" předvídal V. „Ani trochu?"

Ten zbabělej šulin ke mně stál zády a zase si listoval v knize. „Neměl jsem jet s j-hopem já?" zopakoval jsem, aby se té otázce nemohl konečně už vyhnout.

Ani se na mě nepodíval. „Ne, rozmyslel jsem si to," zamumlal.

„Fakt? Co se stalo?" nechápal jsem.

Konečně se na mě otočil, aby mi dal jasně najevo, jak moc jsem ho svým věčným vyzvídáním opět rozhodil. „Prostě jsem si to rozmyslel a tečka," procedil skrz zuby. Chtěl se ke mně zase otočit zády a číst si dál, ale tentokrát jsem mu to nedovolil.

Otočil jsem ho zpátky k sobě. Nedalo se přehlídnout, že má dost zasmušilý výraz. „Co se stalo? Nevěříš mi nebo co?" Měl jsem právo znát alespoň důvod, ne? Neustále bloudil očima za obroučkami všude jinde po místnosti jen proto, aby se na mě nemusel dívat. „Provedl jsem něco?" tipoval jsem dál. „Co jsem sakra udělal?" Uchechtnul jsem se. Tyhle jednostranné rozhovory mi přišly absurdní. RM jen zkřivil úsměv na rtech. Jediná nápověda. „Nic jsem neprovedl, že? V tom to není," odtušil jsem. Ach jo. Na co si sám nepřijdeš, to ti RM neřekne.

„Ne," odvětil konečně polohlasně.

„Stalo se něco?" tázal jsem se dál. RM totiž vypadal jako prase před porážkou. A mě konečně napadla jediná osoba, ke které jsem měl v minulým životě ještě jakés takés vazby. „Něco s mou matkou?" dovtípil jsem se.

V i Mat zvážněli, když tohle zaslechli, a přestali konečně rozebírat ženská poprsí.

RM řekl jen tohle: „Zástava srdce, je mi to moc líto." Alespoň tohle bylo upřímné. Trochu se chvěl a měl na krajíčku.

„Kdy?" zeptal jsem se trochu zaskočený, ale kupodivu jsem ze sebe nevymáčkl jedinou slzu.

„Včera," zněla odpověď. „Rozhodl jsem se, že nepůjdeš do muzea, abych ti zabránil v pokušení jít se s ní rozloučit."

„Zůstanu s ním," navrhl V. „Ať jde někdo jiný." Vstal a začal mě objímat kolem ramen.

Jemně jsem ho ze sebe setřásl a zakroutil hlavou. „Nepotřebuju se rozloučit," prohlásil jsem. „Už jsem to totiž udělal," díval jsem se lídrovi pevně do očí. Pravdou bylo, že když se mluvilo o mé matce, do toho dne, ještě toho rána, kdy mi to RM oznámil, se mnou při vzpomínce na ni necloumalo nic jiného než vztek. „Když jsem s ní mluvil naposledy, chtěla mě vydat policii, takže ta žena už není mou matkou," vysvětlil jsem. Ve skutečnosti jsem chtěl i trochu vypadnout, nechtěl jsem, aby někdo (kromě j-hopa možná) viděl můj zármutek.

Sebral jsem klíče ze stolu rozhodnutý jet do toho posranýho muzea s ním. 

*

Co si myslíte o Yoongiho mámě? Bude ještě někdy pro děj důležitá, nebo už o ní nikdy neuslyšíme? A hlavně, zachovala se podle vás správně, když svého syna udala?