La Casa de BTS

První pravidlo

Já mezitím seděl na židli v odpočívárně a dostával od svých parťáků pořádnou čočku.

„Vysvětli mi, co to kurva bylo?! Přeskočilo ti nebo co?!" Jungkook na mě dobrých dvacet minut nepřestal řvát. „Postřelil jsi dva policisty! Je pro tebe tohle normální nebo co?!" ječel, zatímco V ošetřoval j-hopovy rány.

„Klídek, jo?" konečně jsem se vzpamatoval, abych to mohl Jungkookovi vrátit. „Jeden z těch policajtů začal střílet po nás. Co jsi chtěl dělat ty? Plivnout mu do ksichtu?"

„Cokoliv, abych nikoho nezastřelil," ušklíbnul se Jungkook a prohrábnul si vlasy. „Tohle je fakt v prdeli." Utrousil.

„Jungkook má pravdu, vole," přidal se k němu V. Nyní už byl i on v ráži a potřeboval si vybít své emoce. A komu jinému by měl v tuhle chvíli patřit jeho vztek než mně? „Co budeš teď dělat, hm? Měl jsi postupovat podle toho zkurvenýho plánu! Procházeli jsme si ho tak milionkrát! Sakra." Chytil se za hlavu. „Řekli jsme si, že nebudeme do nikoho střílet." Vyčítal mi.

Co jsem mu na to měl říct? Měl samozřejmě pravdu. Věnoval jsem letmý pohled j-hopovi u stolu. „Byla to moje vina, V-ssi," odvážil se. „Upadl jsem, tak začal střílet, aby mě kryl."

To byla sračka. Sice milá sračka, ale pořád snůška lží. Jungkook si to ostatně myslel taky. „Drž hubu!" zařval na něj prudce. „My tě taky kryli, ale stříleli jsme do země a ne z bezprostřední blízkosti na těla!"

A pak vešel Jin, zvesela jako vždycky, jako by mu skoro bylo jedno, co se právě stalo. Přísahal bych, že na něčem jede. „Už odvážejí zraněné policisty," řekl jenom. „Telefony jsou zapojené?" otázal se. „Budeme mimo jakýkoliv bezdrátový či rádiový signál. Přejdeme na analog." Oznámil nám, jako bychom to nevěděli a postupně od nás všech vybral vysílačky. Když došel ke mně, zahleděl se mi do očí trochu dýl, než bylo nutný. Odevzdal jsem mu svou vysílačku a zamračil se na něj. On je pak všechny hodil do akvária u okna. „Je čas kontaktovat našeho vůdce." Zkonstatoval. RM pro něj byl totiž něco jako Bůh. „Zavolejte mu." Požádal.

j-hope vytočil číslo. Tak jsme se poprvé po osmi hodinách dostali do spojení.

„Co se stalo?" zeptal se hned Jina, když to zvednul. Takhle ten hovor v původním plánu vůbec neměl proběhnout.

„Dva policisti jsou zranění," odvětil on.

„Kdo vystřelil?"

Jin se ušklíbnul mým směrem. Zklamal jsi nás, ale je mi to u prdele, znamenalo to. „SUGA." Odmlčel se. „Připoj mu kamery i do téhle místnosti." Nakázal j-hopovi. „j-hopa zasáhla kulka," vysvětloval, „a SUGA vystřelil. Zřejmě spolu něco mají." Nyní se mi díval do očí. Nevěřícně jsem na něj hleděl.

„Zatraceně," RM si povzdechl, jako by se naplnila jeho nejhorší noční můra. „Dej mi ho."

Jin ke mně natáhl sluchátko od pevné linky. j-hope mezitím dostal do lídrova počítače kamery z celý týhle barabizny a zvětšil si tu, na které jsme se nacházeli my.

„Co je?" vyštěkl jsem na něj, když jsem dal sluchátko k uchu.

„Je to pravda? Máš něco s j-hopem?" zeptal se mě.

„Co to sakra kecáš?" vyjel jsem na něj. „Ne." Zalhal jsem. „Moje životní láska umřela mojí vinou, ten týpek, co ho zabili. Jo, chodil jsem s ním. Ale máš snad pocit, že vkročím do stejný řeky dvakrát takhle rychle po sobě?" Jo, vkročíš. „To poslední, na co teď myslím, je si něco takovýho zopakovat a ještě ke všemu s takovým amatérem." Věděl jsem, že j-hope sedí přímo vedle telefonu, ale kdybych to rovnou přiznal, přiznal bych, že jsme porušili pravidla. A když už jsem do toho takhle blbě spadnul, pojďme to dohrát až do konce. „Vystřelil jsem, abych chránil sebe a svýho parťáka. A je mi líto, ale věci vždycky nevycházejí tak, jak jste si je představoval, pane Jasnovidče." Načež jsem praštil se sluchátkem a opustil místnost.

*

Jak se Vám vlastně líbí SUGA v této fanfikci? Baví Vás styl, jakým ho nechávám vyprávět příběh? Máte, či nemáte rádi jeho charakter? Pište názory, jsem zvědavá na odpovědi, vím, že to není nejvíc "likeable" postava :D