La Casa de BTS

Holub na střeše a vrabec v hrsti

Když příště zazvonil v tiskárně telefon, nezvednul ho Jin ale já. Chápu, že se v tomhle příběhu možná poslední dobou bohužel vyskytuji více, než by vám bylo milé, ale lepší už to fakt nebude.

„RM-ssi," dal jsem sluchátko k uchu. „Řekni, co mám udělat s Jinem. Mám ho předhodit psům? Nebo zastřelit? Je to na tobě."

„Pak si o tom promluvíme. Dej mi Mata." RM stále úzkostlivě sledoval fotku auta.

Taky Mat v tomhle příběhu sehrál roli – protože tentokrát něco posral on. Ale to ještě nevěděl. Seděl v odpočívárně na kuchyňské lince a hrál na foukací harmoniku. Když jsem k němu natáhl sluchátko, zatvářil se překvapeně. Netušil, že s ním RM kdy bude chtít mluvit.

„Není to policie?" zavtipkoval svou lámanou korejštinou.

„Neblbni a prostě si to vezmi," zapitvořil jsem se na něj a předal telefon.

„Mat-ssi," ohlásil se RM.

„Ano?" ohlásil se i Mat. Byl zmatený, protože netušil co čekat.

„Ta fotka, kterou jsi mi přinesl, ta kostka šrotu je Daewoo, viď?" ujišťoval se RM. Ne že by se mu na té fotce zas až tolik něco nepozdávalo, ale jak už jsem říkal, až tak moc nám zase nevěřil. „Ptám se tě na to, protože si ji pečlivě prohlížím a zdá se mi, že nemá úplně stejnou barvu laku."

Fajn, nachytali jste mě. Asi se mu to tentokrát nepozdávalo. A právem. Mat se nám totiž zapomněl pochlubit, že je barvoslepý. A taky trochu natvrdlý jako ostatně většina z nás.

„Já nechal auto na vrakovišti," objasnil Mat.

„Mat-ssi, je na té fotce, kterou jsi přinesl, Daewoo, nebo není?" dožadoval se RM.

Mat věděl, že to posral. „Ne," rozpačitě se hryznul do rtu. „Je to jiné auto. Ale oni mi řekli: ‚Bude tak vypadat.'"

„To snad není pravda," ulevil si RM. „Dal jsem ti přece jeden a půl milionu, které jsi měl zaplatit, aby to auto před tebou sešrotovali. Co jsi to udělal? Nechal sis ty mizerný peníze, když děláme loupež za tři biliony?" Neodpustil si.

„Tři biliony jsou holub na střeše," opáčil Mat. „Ale milion a půl vrabec v hrsti."

Tak se stalo, že byl král zlodějů – RM – potupně okraden, a ještě ke všemu členem vlastní bandy. To ale ještě netušil, co ho čeká.

„Byl jsem zavřený bez práce pět měsíců v naší tvrzi." Ano, Mate, ale to jsme byli všichni. Nebo jsi snad někdy viděl, jak si to někdo z nás šine každý ráno do fabriky? Ani hovno, že? Takže tento argument není úplně na místě, řekl bych. „Ale co moje rodina? Všechny peníze jsem poslal jim. Do Ruska. Do lágrů a tak." Ou. Tak teď se trochu stydím za to, co jsem předtím řekl. „Pro tebe možná ty peníze nebyly důležitý," vysvětloval Mat vůdci, „ale pro mě ano."

RM se nyní potýkal s velkou řadou vrásek na čele, jak usilovně krčil obočí, aby neúpěl, stejně mu však malé zaúpění ujelo. „Jak jako důležité?" vyjel. „To auto je nedořešená záležitost. A od něj se dostanou k další a další a další." Vyšiloval.

Já stál nyní u dřezu a věděl jsem, že to, co tam rozebírají, je určitě nějakej průšvih.

„My tady uvnitř máme spoustu nedořešených záležitostí," opáčil Mat. „Ty tam venku máš jenom jednu."

„Dobře, tak dobře," RM se pokoušel uklidnit, ale moc mu to nešlo. Neměl tušení, co s tím autem bude dělat. „Řekni mi aspoň, když už to auto před tebou nesešrotovali, že jsi z něj setřel otisky."