La Casa de BTS

A RM se stále snaží...

RM si mezitím vesele dával scuka s Mirou v kavárně. „Dobrý den," uklonil se zdvořile, když ji viděl vcházet a pokynul jí, aby se posadila naproti.

„Moc se omlouvám, jsem hrozná," usmála se na něj a vrátila mu telefon. To bohužel netušila, jak moc tahle poměrně nečekaná souhra okolností hraje našemu vůdci do karet.

„Nic se neděje, myslím, že mi stejně nikdo nevolal," RM běžně prolétl kontakty, aby předstíral, že dělá něco užitečného. Ve skutečnosti opravdu neměl, kdo by mu zavolal. Jeho jediní přátelé – my – jsme odříznutí od jakýchkoliv mobilních sítí. Ale on si ze své samoty ještě začal dělat prdel. „Vidíte to?" zasmál se. „Ani jedna mizerná esemeska." Když mu došlo, že ho Mira asi nezačne litovat (vlastně vůbec netušila co říct, pořád jí připadal dost divnej), začal se svými podivnými gesty opět poněkud vtírat. „Podívejte, nic mi do toho není, ale je všechno v pořádku s vaší dcerou?" ujistil se.

Byla to upřímná otázka. A protože byla upřímná i osobní, ale ne dotěrná nemístným způsobem, konečně to bylo něco, na co se Mira chytla. Najednou to byla ona, kdo se cítil provinile. A přesně toho se RM snažil dosáhnout.

„Ukradla jsem vám mobil, prošacovala vás, málem jsme vás zatkla a vy si děláte starosti o mě?" podivila se.

Popostrčil si ty debilní brýle na svém skromném nose. „Ehm... no... mobil jste mi přeci vzala omylem, byla jste přeci v nervech," opravil ji. „A to šacování..." zamyslel se, „co na to mám říct? Byla to zábava, bylo to vzrušující, něco, co se člověku nestane každý den." A začal napodobovat, jak na něj křičela a jak mu zkroutila ruku za zády. Ve skutečnosti ho to možná jenom rajcovalo, ale byl moc inteligentní na to, aby si to chtěl připustit.

Vypadal, že se na ni ani v nejmenším nezlobí. Mira si však své odtažité chování stále nemohla odpustit. „Je mi to moc líto," nepřestávala se omlouvat, ale zároveň se smála jeho směšným pokusům o nápodobu jejího hlasu.

On ale ještě neskončil s podrobným popisem toho, jak byli všichni okolo vyděšení, jak se nikdo ani nepohnul a jak si ten chudák číšník málem nadělal do kalhot (to ale mluvil spíše o sobě). Když si uvědomil, že už to možná přepískl, podíval se na svou společnici a otázal se: „Takže... jsme teda v pohodě?"

„Naprosto v pohodě. Děkuji," přitakala.

„Tak to je paráda, ne?" uchechtl se (no spíš zahýkal jak dva koně) a nepřestával cenit zuby. Všechno šlo podle jeho plánu a on se neuměl moc mírnit. „Chci říct," zarazil se, „na světě je i tak hodně jiných trápení, takovým maličkostem bychom neměli přikládat velký význam."

Mira se však nyní tvářila poměrně sklesle. Měla chuť se tomu podivnému ale milému muži svěřit. „Popravdě... nic není v pořádku," uvedla na pravou míru. „Všechno je spíš dost špatný. Příšerný. Úplně na hovno, řekla bych." Mira se smála. Ale byl to hysterický smích. Jako by jí už všechno bylo jedno, potřebovala se jenom vypovídat.

RM byl zmatený. „Promiňte, ale asi vám úplně nerozumím..." Jak bys taky mohl, když předstíráš, že jsi stroj, že?

„Ne, to jen... ten naléhavý případ... Můj bývalý manžel odvedl mou dceru, ale má zákaz se k ní přibližovat kvůli domácímu násilí." Vysvětlila a poděkovala číšníkovi, který jí zrovna přinesl pití.

RM na ni zůstal koukat. Ze všech těch informací, co o ní věděl, mu tahle nějak proklouzla mezi prsty. Jakpak by taky ne? Na veřejnost se ještě oficiálně nedostala. Proč by měla? Jde o něčí soukromí.

***

Myslíte si, že Namjoon je irl dobrej v balení lidí