La Casa de BTS

Kim Seokjin

A tento narcista s bludy o velikášství právě scházel dolů, aby mohl podat další hlášení našim rukojmím. „Svolal jsem vás sem," oznámil jim, když pomalu scházel ze schodů. „Abych vám sdělil něco málo o tom, jak se věci vyvíjejí."

Stál jsem tam dole v pozoru, napjatej z toho, co z něj zase vypadne. V stál naproti mně, do téhle chvíle jsme drželi společnou stráž, ale on byl po příchodu Jina snad ještě napjatější.

„A abych umlčel fámy," pokračoval Jin.

Prokazuje naprostý nedostatek empatie, četli si policisti v lékařské zprávě.

„Povídá se, že Park Jimin, jeden z vás, zemřel, a to není dobré. Fámy vyvolávají nejistotu," Jin se ležérně opřel o zábradlí, když sešel asi o tři schody níže. „Fámy vyvolávají úzkost." Dupnul si. „A proto je chci umlčet." Dramaticky se odmlčel. „Ve skutečnosti byl Park Jimin popraven." Rukojmí začali plakat a několik z nich padlo na kolena šokem. Nemohl jsem uvěřit, že jim tohle Jin vykládá.

Výstřední osobnost s tendencemi k megalomanii, která mu brání rozlišovat dobro od zla, četli si Krteček s Mirou vesele dál.

„Ale taky se s vámi chci podělit o další zprávy," prohodil Jin, zatímco sešel dolů ze schodů až k nám. „Jsou to dobré zprávy, nebojte," spiklenecky mrknul. Podíval jsem se na něj a doufal, že do něj udeří blesk. „Protože pravdou je, že toto přepadení pěkně šlape." Jin sám sobě zatleskal, zatímco rukojmí před ním se tiskli k sobě a chvěli se strachy. „Šlape to tu jako hodinky." Jin významně dvakrát, třikrát nadzdvihl obočí a pousmál se.

V se na něj podíval stejně nevraživě. Potom se podíval na mě, jestli mám v plánu něco dělat. Ale já neměl tušení. Ostatně jako vždycky.

Má velký smysl pro čest a patologickou potřebu působit dobrým dojmem. Krteček si mumlal pod fousy úryvky z lékařské zprávy. Především na neznámé lidi.

Mira a plukovník Han poslouchali, jak sem tam něco přečetl nahlas a oběma jim tuhly úsměvy na tvářích, jak kdyby právě četli hodně napínavej thriller.

„Proto vám chci..." Jin se zarazil. Co že to chtěl? „Jo, poděkovat! Musím vám poděkovat." Obrátil se na rukojmí a rozpřáhl ruce. „Vám všem, kteří jste nám propůjčili svoje dovednosti a spolupracujete s námi. Zvláště jedné osobě. Panu Minovi." Hodil svým elegantním obočím po vyklepaném tiskaři bankovek, potom doprava mým směrem. „Nejste náhodou příbuzní? Co, Min Yoongi-ssi?" pousmál se na mě a pobaveně mrknul.

„Drž hubu," procedil jsem skrz zuby.

Jin pokrčil rameny a vyzval rukojmího, aby šel blíž. Pan Min se bál neuposlechnout, tak se sklopenou hlavou vystoupil z řady.

Poprvé asi po půl roce mi někdo řekl tím jménem. Mým původním jménem, myslím. Naposledy, když jsem tak byl osloven, jsem se muchloval za rohem poblíž banky, kterou jsme šli vykrást, a tomuto oslovení předcházela jiná slova. Dvě slova přesněji řečeno. Miluji tě. Takže pokud se chce Jin dožít alespoň zítřka, takhle by mě oslovovat opravdu neměl.

V viděl, že chytám amok. A tak se rozhodl tuhle zoufalou situaci opět vzít do vlastních rukou, aby nás všechny zachránil.

„Pane Mine, jsme vám ohromně zavázáni," předstoupil před rukojmího a poplácal ho po rameni. „Tento muž totiž tiskne bankovky už sedmadvacet let." Oznámil slavnostně všem přítomným. Pan Min tam jenom stál a poslouchal, jak ten mladík se samopalem v ruce moc krásně mluví, a ještě ke všemu o něm. „A dnes překonal svůj vlastní rekord," pokračoval V a hryznul se do rtu. „Protože za čtyřicet hodin vytiskl... Jen jim řekněte, kolik jste vytiskl," sklonil se k němu dobrácky, zatímco pan Min koukal do země.

Já tam jenom stál a musel Vho obdivovat.

Pan Min si povzdechl. „Čtyři sta dvacet pět miliard wonů," zamumlal.

„Řekněte to nahlas, hrdě, ať to všichni slyší," pobídl ho V a pevně mu stiskl paži.

„Čtyři sta dvacet pět miliard," zopakoval rukojmí o poznání hlasitěji.

„Čtyři sta dvacet pět miliard wonů!" zopakoval po něm ještě V se vší parádou a přišel k Jinovi, který zase povystoupil o jeden schod.

„Čtyři sta dvacet pět miliard wonů!!!" zařval Jin na všechny světové strany. „A byl na to sám!" Dodal.

„Ne, to ne. Nezvládnul bych to bez pomoci svých kolegů," pitvořil se pan Min skromně.

„Navíc je skromný," poukázal V jeho směrem. „Děkujeme, pane Mine, děkujeme!" Usmíval se od ucha k uchu. Ve skutečnosti se rozhodl tento tyátr hrát jen proto, že se bál, co Jin ještě udělá, když ho necháme mluvit o něco déle. Já jsem věděl jen jedno – Jina naprosto oficiálně nezvratným způsobem nenávidím.

„Děkuji vám všem!" obrátil se V upřímně na ostatní rukojmí a poklonil se jim. „Pane Mine, víte, co vy jste? Jste zatracenej nejlepší rukojmí měsíce." Znovu se dobrácky usmál na muže před sebou.

„Přesně tak," přidal se k němu Jin. „Prosím o potlesk, který si zaslouží." A znovu slavnostně zatleskal, dokud se neroztleskal V i všichni ostatní. „No tak!" povzbuzoval Jin. „Jen ať vidí, jak jsme rádi, že ho tu máme!" Smál se, když nutil ostatní skákat tak, jak on píská.

Ani si nevšiml, že jeden člověk v hale netleská. Nemohl jsem totiž odtrhnout oči od jeho pitomejch zad. Potom však můj pohled přistál na tom muži, kterého V držel za dlaně a šeptal mu do ucha: „Jste génius.", a to se mnou hnulo. Obrátil jsem se jeho směrem a uznale mu zatleskal taky. Neudělal jsem to kvůli Jinovi, ale kvůli tomu, že jsem věděl, že týpkovi, kterej pro nás tiskne peníze, bych měl být vděčnej. Navíc máme stejný příjmení. V Koreji je teda dost běžný jmenovat se stejně, ale nikdy nevíš, taky to může být můj vzdálenej prastrýc přes dvě kolena. I když to bych mu teda moc nepřál.

Jenomže to nebylo všechno. Asi po půl minutě Jin utišil dav. „Jenomže dobré zprávy nikdy nechodí samy, ale aspoň po dvou," zazubil se. „Byl bych rád, abychom tohoto člověka přivítali tak, jak si zaslouží. Prosím o další nezapomenutelný potlesk pro pana Lee Hyunshika." Mávnul nahoru, kam Mat zrovna vyvedl Hyunshika. Obličej se mu sem tam trochu zkrabatil bolestí, ale nakonec se usmál a na všechny nás dole shlédl s jistou úlevou v očích – zatím je naživu. „Tohle je muž, který nakonec unikl nebezpečí!" Začal vykřikovat Jin, který z toho už zase začal dělat svoji show.

V vedle něj se na něj nejistě díval, ale potom se zasmál a začal tleskat. Byl si jistej za prvé tím, že Jinovi pořádně šibe, ale za druhé taky tím, že vzepřít se mu by znamenalo možnou smrt nebo přinejmenším mučení. Proto nic neříkal a prostě tleskal.

Vzadu v davu se zvedla jedna ruka a Jin si jí jako první všimnul. Přiložil si prst na rty a zasyčel, aby opět utišil dav. Byla to paní učitelka – ta paní, která zvedla ruku. Jin poplácal pana Mina po zádech a nerušeným krokem přišel až k hlásící se ženě. „Ano?" oslovil ji.

„Mohla bych s vámi mluvit o samotě, prosím?" položila svou otázku.

Jin na ni chvilku jen zíral. Potom se beze slova otočil a vydal se pryč. Žena to brala jako signál, aby jej následovala. V se za nimi zoufale díval. Věděl jsem, že z toho má špatný pocit. Taky jsem ho měl. Jina s nějakou ženou nikdy není radno nechávat samotné. V hledal pohledem pomoc v mých očích. Bezradně jsem pokrčil rameny. Taky jsem netušil, co má Jin zase za lubem. Jasné bylo jen, že musíme dál držet stráž u rukojmích, než nás někdo přijde vystřídat.

*

To je tedy shrnutí Jinovy výstřední osobnosti a jeho všemožných diagnóz. Dá se však podle vás osobnost člověka takhle jednoduše shrnout, nebo je zapotřebí něco víc? Případně co?