La Casa de BTS

Domácí násilí

Když už jsme u něj, RM si ještě stále užíval svou schůzku s Mirou a její přednášku o domácím násilí. Jaké to štěstí, že celou tuhle událost strávili tak poklidně.

„Moc mě mrzí, že jste si prošla... ehm... něčím takovým," říkal jí nyní. „Možná je to nevhodná nabídka, ale jestli potřebujete nějakou pomoc... Můžu... Můžu vám dát na sebe číslo, být takový váš osobní strážce v brýlích..." A s čím jí jako budeš pomáhat, koumáku? S rozepínáním podprdy? „Promiňte. O tomhle jsem neměl žertovat. Jsem idiot." To seš.

„Ne, nic se neděje," mávla nad tím rukou. Vlastně byla ráda, že jí věnuje svou pozornost. A jemu přesně o to šlo.

Možná to o našem lídrovi nevíte, ale když je nervózní, tak fakt hodně žvaní. „Promiňte, ale když se tak na vás dívám," pokračoval, „nějak mi to nesedí. Víte, takhle si nepředstavuju... no..." Nejspíš jsem ale tuhle taktiku trochu podcenil. Hrát si na blbečka je očividně pořád v módě.

„Koho? Týranou ženu?" tipovala. „Proč?" zajímalo ji. „Protože nosím pistoli?" Zvedla pravý koutek nahoru. On pokrčil rameny. Hryzlo v něm svědomí ptát se jí zrovna na tohle. „Podívejte," řekla mu však sama od sebe, „ve skutečnosti to nikdy nezačíná fackou. Kdyby to tak bylo, nikdo by nežil s násilníkem. Naopak... Člověk má pocit, že... že... se zamiloval do okouzlujícího a inteligentního chlapa, díky němuž se cítí středem vesmíru. Když tě požádá, aby sis změnil profilovou fotku, a dal tam fotku své dcery, připadá ti to něžné. Když mi řekne, abych si do práce raději nebrala minisukni, tak si pomyslím: ‚No, jsem žena pracující v mužském prostředí a ve skutečnosti mě tím chrání.' A jednoho dne pak na tebe zvýší hlas."

RM se zarazil. Viděl na ní, že si prošla něčím fakt ošklivým. A když tohle naposledy viděl třeba na mně, taky se mu moc nechtělo v tom rýpat. „Nemusíte mi to říkat," nadhodil proto.

„Ale já chci," oponovala. Tolik se jí tímhle jedním rozhovorem ulevilo. Tohle zadostiučinění jí nepřineslo ještě nic – ani podání trestního oznámení, ani rozhodnutí soudu. Jenom RM. „Je to jako... jít pomalu dolů po schodech. Jako v hororech, když jde postava dolů do sklepa a všichni říkají: ‚Nechoď tam.' Ale ty tam stejně jdeš. Takhle mi dal první facku." Prozradila.

RM se musel podívat stranou, protože i když zatím neměl s Miřiným exmanželem tu čest, věděl, že už teď ho nenávidí.

„Pak druhou, třetí... no a nakonec jsem se rozvedla," vzpomínala Mira. Nebylo to pro ni hezký, ale díky tomuto rozhovoru si uvědomila, že se přesto dostala už mnohem víc, než si myslela. To bylo cenný. Díky tomu si ji RM získal. Ale taky to byl nebezpečnej led. Protože udělat například tu samou chybu nebo být mezinárodně hledanej zločinec, zničil by ji ještě víc.

„Hlásila jste to na policii?" zeptal se jí.

„Ne," přiznala. „On byl policista, nejoblíbenější chlap na stanici... A já? Já už jen chtěla, aby mi zmizel z očí. Myslím, že jsem se asi styděla posadit naproti svému šéfovi a vyprávět mu o roce a půl ponižování a bití. Možná mám za opaskem pistol, ale pravda je taková, že nemám ani ponětí, jak se o sebe postarat."

„To neříkejte," zavrtěl hlavou RM, který si to vlastně nemyslel ani v nejmenším. A i kdyby... Pokud se o sebe neumí postarat ona, on se o sebe neumí postarat už vůbec. Prý si do patnácti let ani neuměl zavázat tkaničky.

„Jenomže to opravdové drama," pokračovala Mira, „to začalo ještě o několik měsíců později. Protože se do něj zamilovala moje sestra." Najednou už ani nebyla hysterická. Měla v očích slzy. „Začali spolu chodit, procestovali svět. A tak jsem na něj podala oznámení. Pozdě a bez důkazů. Protože jsem nechtěla, aby si moje sestra prošla stejným peklem. Rozumíte?" RM přikývl. „Ale samozřejmě jsem dosáhla jenom toho, že jsem vypadala jako chorobná žárlivka, která podala křivé obvinění. V práci se o mně začaly šířit drby." Z očí jí vytekla slza.

„Ale... Mira-ssi," vpadnul jí do řeči. „Policie i soudce vám přeci určitě musí věřit. Vám se totiž nedá nevěřit." To je to jediný, co ho s tak vysokým IQ napadlo říct? Vážně? „Právě jsem pocítil ty emoce, tu naprostou bezmoc... Někdo vám musí věřit."

„Někdo," obrátila oči v sloup. „Kdo? Kdo mi pomůže?"

„Já." Vypadlo z něj, načež si v duchu jednu lisknul. „Totiž... vlastně nevím, jak bych vám zrovna já mohl pomoci, ale..."

Mira položila ruku na jeho dlaně složené na stole. „Děkuji," usmála se na něj se slzami v očích. Byl to ten nejdojemnější moment, jaký RM po několika měsících zažil.

A pak jim do toho vpadnul Krteček a oznámil: „V budově je pohyb. Na několik vteřin otevřeli dveře a došlo k potyčce. Myslíme si, že s jedním z rukojmích chtěl zdrhnout." Takže si jako vždy myslíte špatně, chceš říct.

RM je nechal odejít. Ale pravda je taková, že nás všechny v duchu proklínal, protože jsme mu právě způsobili menší srdeční záchvat. Omylem nechal na stole dvojnásobnou částku za svůj oběd a bez pozdravu se rovněž vypařil.