La Casa de BTS

Fialová

Asi je načase vám nyní povyprávět, jak jsme se já a V blíže poznali. Po tom incidentu jsem trochu vychladl a usoudil, že by bylo na místě se mu jít omluvit. Nejspíš to ode mě ani nečekal. Protože, když otevřel dveře od svýho pokoje v tvrzi, byl pěkně překvapenej.

„Co tady sakra chceš?" vyvalil na mě oči a opřel se pravačkou o futra dveří.

„No já... Předtím jsem asi viděl, co jsem neměl, ale... zaujalo mě to." Ta omluva bude ještě lepší. Počkejte si na to. „Nějak mi asi nedošlo, co pro tebe může ta fotka znamenat. Omlouvám se."

„Fajn, odpouštím ti," V pokrčil rameny. „Dobrou s kobrou." Zamumlal, aby mi mohl zase zavřít dveře před nosem. Nejspíš byl pořád trochu naštvanej, což jsem chápal. Ale mě začal zajímat mnohem víc než většina těch ostatních zoufalců. Přišlo mi, že to myslí upřímněji než kdokoliv jinej. A to bylo hezký. Hodně hezký.

Proto jsem ty dveře nenechal ani dovřít, zase je otevřel, vešel dovnitř a přivřel. V už se ukládal ke spánku. „Co to zase děláš?" rozezlil se. Vím, mě je občas těžký pochopit. Ani já sám se často nechápu, kdyby něco. Rozmýšlel jsem se, ale nakonec jsem usoudil, že bude lepší za sebou zavřít. „Necháš už toho? Nechci si povídat." Huboval V dál.

Neposlouchal jsem ho. Ale v konečným důsledku toho nelituju. Položil jsem svůj batoh s flaškou whiskey na zem a posadil se na okraj postele. V na mě jen nechápavě kulil oči. Já pořád koukal tak trochu omluvně.

„Kolik má let?" odvážil jsem se zeptat. „Tvoje dcera. Či sestra. Nebo někdo takovej."

V si povzdechl. „Sedm." Vypadlo z něj. „A je to neteř, abys věděl."

„A... kde je? Se svým otcem? Matkou?" zajímalo mě.

V se napřímil. „Otec tu nikdy nebyl. Nic se o něm neví," upozornil s varovně vztyčeným ukazovákem. „A matka, moje sestra," povzdechl si, „umřela při porodu." Pokrčil rameny. Nyní viděl, že se mě hned tak nezbaví, tak se uvelebil a očekával další všetečné dotazy.

„Jak se jmenuje?" chtěl jsem vědět.

„Bora."

„Fialová," pousmál jsem se.

„Jo," přikývl V. „Protože je to barva duhy. A nejoblíbenější barva mé zesnulé sestry. Ta holka je přeživší." Nešťastně se usmál V. „Přežila všechno. Je jako korek uprostřed moře, který se nepotopí. Taková je." Odmlčel se. „Když jí byly tři, musel jsem ji odvést od své matky, která se nikdy úplně nevzpamatovala ze smrti své dcery. Její muž a ona byli věčně ožralí. On... dával jí kořalku, protože ho otravovalo, když brečí. Tak jsem ji vzal odtam pryč. Jen my dva, nepotřebovali jsme jinou rodinu. Zbožňoval jsem ji. A... a měli jsme se skvěle. Ale mně bylo jen osmnáct. Sotva jsem zvládal školu, netušil jsem, jak nás mám uživit. A zvoral jsem to."

V chvíli mlčel. Chtěl jsem mu říct, že už nemusí pokračovat, bylo mi to blbý. Ale jak už jsem říkal, lidi se mi rádi svěřovali se svými životními příběhy. „Jednoho dne," pokračoval, „jsem musel jít prodat pilulky. A... nechal jsem ji o samotě. Na pět minut. Šlo o blbých pět minut. Ale ona začala dělat virvál s pitomou Barbie. Seru na Barbie. Chtěla být jako ona. Jako princezna ze zámku. Chtěla vidět svět z výšky. A takhle vylezla oknem na střechu. Pak si vzala židli, vylezla na ni jako na trůn a křičel: ‚Strejdo, strejdo!'. To jí bylo tři a půl roku. Za pět minut jsem tam měl policejní hlídku, hasiče, ... Celý město. Chytli mě s pilulkama a se záznamem v rejstříku trestů. Bylo fuk, že je mi sotva osmnáct, jsem ještě na škole a bez práce. Nikdo mi nedal sociální podporu, když jsem o ni žádal. Co jsem měl dělat?" Povzdechl si. „Jenomže moje výmluvy nikoho nezajímaly. Tvrdili, že o mé žádosti v životě neslyšeli. Šel jsem sedět. A moje neteř začala putovat od jedné pěstounské rodiny ke druhé, z ruky do ruky, jako by byla nějaký zboží. A já? Nic. Nemohl jsem ji ani navštívit, nebo jí aspoň zavolat. Prostě nic. Potom mě pustili z vězení a nic. Nedali mi ji."