La Casa de BTS

Čtyři výstřely

Patův pohled nebyl nikdy jiskřivý, ale teď to byl pohled nás všech: smutný a nepřítomný. Naděje je totiž jako kostky domina. Když spadne jedna, začnou padat všechny. A přesně takovej byl j-hope.

Ráno po tom šílenství jsem nebyl schopnej dělat nic jinýho než sedět na schodech, zatímco on, j-hope, rukojmím rozdával jídlo a sbíral odpadky, na nic se mě neptal, nechtěl po mně, abych mu šel pomoct, protože odtušil, že jsem z tý palby v šoku. Byl jsem. Nadával jsem sám sobě, že jsem zase udělal nerozumnou věc. A i když dopadla spíše dobře, slíbil jsem si, že přesně tohle už nikdy dělat nebudu. Netušil jsem, co tady dělám. Byl bych schopnej rozstřílet ty policajty na padrť, kdyby mi stáli v cestě. Junghyun má pravdu, jsem pro tenhle plán moc nebezpečnej. A svým způsobem to změnit nikdy nemůžu. Otázkou ale zůstává, proč si mě RM vybral? Musel vědět, že představuju pro jeho plán riziko. Proč si vybral takhle riskovat?

Nepřítomně jsem zíral na naše rukojmí z těch schodů, aniž bych na to nacházel odpovědi, a věděl jsem jen to, že ty zasmušilé tváře přede mnou ví, jak moc jsem v hajzlu. Jak jsme všichni v hajzlu.

A pak tu byla paní učitelka, ta odvážná, která se jako jediná odvážila promluvit, když vyhazovala kelímek od kafe. „Včera večer jsme slyšeli výstřely," vzhlédla k j-hopovi. Ani to nebyla otázka. Prostě očekávala vysvětlení. Měl jsem chuť jí narvat hlavu do hajzlu, jakmile promluvila.

j-hope se neměl ke slovu, jen dál sbíral odpadky. „Je někdo zraněný?" naléhala na něj a on ji bez zájmu obešel. Viděla ten smutek v jeho očích, to totální zničení. A odvážila se postavit. „Nebudu mlčet." Prohlásila.

To mě vytrhlo z přemýšlení. Podíval jsem se na ni a postavil se. j-hope se postavil před učitelku. „Posaď se," nakázal jí, a dokonce ani on o tom dnes nehodlal diskutovat.

„Chybí jeden z mých studentů," řekla jméno toho zmetka ze své třídy, „a chci vědět, kde je."

Při jejích slovech Hyunshik, který seděl opodál, zbystřil. Došlo mu, že se některým z nich podařilo utéct.

„Sedni si," zopakoval j-hope. Když to nezabralo, zvýšil hlas. „Říkal jsem, ať si sedneš!" Zařval a doplnil neslyšené: „Do prdele." Věděl jsem, že je mu stejně tak mizerně. Sice se neúčastnil palby, ale stačilo vidět ty následky, aby si připomněl, do jaké se to vrhnul hrůzy.

Učitelka se posadila. A on věděl, že když jí to vůbec nevysvětlí, bude mít pochybnosti o tom, jestli vůbec žije, a to nechtěl. „Tvůj student utekl se skupinou rukojmích. Nechali vybouchnout nálož a dostali se ven."

Učitelka se podívala mým směrem. Potom kolem sebe na ostatní rukojmí.

„Nemusíte si o nikoho dělat starosti, všichni jsou v pořádku," oznámil jim j-hope nyní všem a šel dál sbírat odpadky.

Hyunshik si povzdechl a pan Min vedle něj se na něj pochybovačně díval. A ta učitelka si nedala pokoj. Vstala a opatrně začala tleskat. j-hope se opět otočil jejím směrem. Ohromeně jsem se podíval tamtéž. „Hej, co to ta ženská dělá?" vykřikl jsem na j-hopa pohoršeně.

j-hope se vrátil za ní. „Sedněte si a přestaňte tleskat. Paní učitelko," zkusil to naposledy po dobrém. „No tak. Sedněte si." Nabádal ji. Učitelka dál tleskala a jemu se do očí nahrnuly slzy. „Tak sedni si, kurva!" zařval.

A já věděl, že rukojmím pomalu, ale jistě začíná docházet, že na ně ve skutečnosti nemůžeme, nemůžeme zkřivit jediný vlas na žádné z jejich hlav, protože tím bychom si to podělali. A tak mi bylo jasné, že se dostáváme do další fáze našeho vztahu k nim – k období vzdoru, jak řekl RM nebo Jin, kterému se tyhle názvy líbí.

Stoupla si další žena – ta stará, co vypadá jako Jinova mrtvá teta. „Hele, posaďte se, jo?" mávnul na ni j-hope, ale ona neposlouchala. Začala tleskat taky.

Začalo vstávat víc a víc rukojmích. „Na zem!" ječel po nich j-hope, ale oni si byli jistí, že nic víc dělat nemůže. Stoupla si Aneko. Její spolužáci. Dokonce i ten zbabělec Hyunshik. „Všichni k zemi, sakra!" j-hope netušil, co má dělat, jednoho po druhém je obcházel a řval po nich, ať jdou k zemi nebo ať si prostě sednou. „Všichni na zem, sakra!" vrátil se dopředu za učitelkou. „Přestaňte!" namířil jí samopal na čelo. „Říkám, ať přestanete, kurva!"

Ale ona nepřestávala. Věděla, že nemůže vystřelit. Ale mohl. A když to neudělal on, udělal jsem to já. Vytáhl jsem revolver a čtyřikrát vystřelil do vzduchu. A najednou se většina z nich krčila u země. Většina lidí totiž není tak statečná, jakmile pouze uslyší pár výstřelů. To je první pravidlo.

No a to druhý je, že když se nebojí tebe, měj s sebou aspoň přítele, kterýho se bát budou. „Všichni sednout," zamračil jsem se přísně. Ani jsem to nekřičel. Nemusel jsem. Bylo hrobový ticho.

Hyunshik dosedl jako jeden z prvních. Hrdina jeden. Postupně se posadili všichni až na... no... na tu učitelku. Přišel jsem za ní. Věděla, že jí nemůžu nic udělat, věděl jsem to i já, když jsem se pomalým krokem blížil k ní. „Sedni si," zopakoval jsem důrazně. A když jsem viděl slzy v jejích očí, bylo mi jasný, jak zvrácený to všechno je, že se mi jich pár konečně vehnalo do mých vlastních. „Posaď se." Zopakoval jsem. „Prosím." A kupodivu to zafungovalo. Když viděla, jak jsem na tom mizerně, když teď měla naději, že se jí odsud podaří utéct, naposledy se mi podívala do očí, zamračila se a posadila se. A mělo to znamenat: „Tobě dávám tak den, maximálně dva. Pak ti definitivně hrábne."

A já začal vzpomínat.