La Casa de BTS

Trochu odvahy, kurňa!

Všichni rukojmí začali panikařit a pištět, když Jungkook vystřelil. V, který je hlídal, sice nepištěl, ale panikařil taky. Co se to tady celej den asi děje, pomyslel si. Nejdřív hrábne mně a kdopak je asi další?

„Co se stalo?" zeptal se ustrašeně Hyunshik. Měl strach o Jimina. Ale víc než to měl strach o vlastní život.

V musel zachovat chladnout hlavu, i když se dost bál, že plán šel v tuhle chvíli totálně do hajzlu. „Uklidněte se, sakra!" okřiknul je přísně. „Klídeček. Trochu odvahy, kurňa! Jinak se odsud živí nedostaneme. Tak přestaňte být tak posraní."

Vím, že mu vadilo, že se ho ti nevinní lidé bojí. Vlastně nechápu, proč se báli zrovna jeho. Kdybych byl jedním z nich, V by byl naopak určitě ten, na kterým bych si vypěstoval solidní stockholmský syndrom. I když to je taky kurva nebezpečný.

Navíc, chcete vědět, kam Jungkook ve skutečnosti střelil? Do Jiminovy hlavy? Ani omylem. Nedokázal to. Nechtěl ho zabít. Nechtěl bejt vrah. A proto střelil někam vedle.

Jimin zprudka oddechoval. Prvních několik vteřin nemohl uvěřit, že je ještě stále naživu. Podíval se na kulkou propálenou podlahu vedle sebe. „Děkuju, moc děkuju..." sípal. Ten den se znovu narodil, ale ještě ho čekalo to nejhorší.

„Drž hubu, pitomče," vyjel na něj Jungkook, opět opřený o stěnu. Věděl, že tohle bude průšvih.

Jimin vstal, šel za ním a málem mu dal pusu na tvář. „Děkuju ti. Řekni jim, žes mě zabil a zbavil se těla. Já se schovám." Navrhl.

„Kam se chceš sakra schovat?" nechápal Jungkook.

„Do trezoru číslo dva. Otevře se na můj otisk prstu. Nikdo se tam nedostane. Prostě jim řekni, žes mě zabil," prosil dál Jimin. Vůbec nemyslel na to, že tohle nikdo z nás ve skutečnosti slyšet vlastně ani nechtěl, nemohl chtít. Tedy kromě Jina. Nejspíš.

Jenomže Jungkook k tomu všemu měl dobrou poznámku: „Není tu jediná kapka krve, kurva. Ani jedna."

Jiminovi už začínalo hrabat. „Střel mě sem. Do ruky. Dělej." Samozřejmě byl ochoten udělat cokoliv, aby si zachránil holej život. Vlastně byl nejspíš statečnější, než si sám o sobě myslel.

Jungkook se chytil za hlavu. „Nemluv nesmysly," zavrčel.

„No tak. Prostě mě střel!"

„Do prdele!" Jungkook kopnul do jedněch dveří od záchodové kabinky.

„Třeba do ramena."

„Do ramena?" podivil se Jungkook. „To nemůžu, je to moc blízko plicím!" odsekl. „To prostě nemůžu!" Zopakoval.

Jimin přemýšlel, jaké části těla ještě má, kam by ho Jungkook mohl střelit. „Tak do stehna," vyhrkl rychle. „Odtam teče hodně krve, viděl jsem to. Bráchovi se tam zapíchl kus železa a hrozně to krvácelo. Tak dělej!" popadnul Jungkooka za lem kombinézy, dovlekl ho k umyvadlu, otočil se k němu zády, zatnul zuby a opřel se o něj.

Jimin o sobě vždycky tvrdil, že je jen obyčejnej sekretář. Tahle cesta ho měla naučit pochopit, že se ale příliš podceňuje.

Jungkook přiložil hlaveň pistole na zadní část Jiminova stehna. Myslím, že si nikdy úplně neodpustil, co právě udělal. „Jestli chceš, kousni mě do ruky." Nabídl šlechetně svou levačku. A pak se ozval další výstřel.

To už Jinovi, kterej sotva dokázal uklidnit mě, bylo divný a raději se to vydal zkontrolovat.

Jiminovi okamžitě vyhrkly do očí slzy, chtěl křičet nahlas, ale věděl, že nesmí. Zakrýval si ústa rukama a kácel se na zem. Jungkook ho podpíral, posadil se na zem s ním a konejšil ho, jako by byl malé dítě. Viděl to v něm od začátku. Jak moc je ve skutečnosti Jimin statečnej. Byl si tím jistej.

Jungkook položil plačícího Jimina na zem, ten se postupně uklidňoval a Jin vešel do dveří zrovna ve chvíli, kdy ho Jungkook dostal do pozice na boku. Jimin vážně vypadal jak mrtvej. Vlastně od té chvíle už ani nedutal. Měl v sobě náhle tolik adrenalinu, že musel spíš hlídat svůj dech, takže na ránu na stehně na nějakou chvíli skoro zapomněl.

„Dva výstřely," zamumlal Jin ode dveří. „Máš špatnou mušku, nebo tě týpci, co si odbarvujou hlavu, přiváděj do rozpaků? Nevěděl jsem, že jsi taky na..."

„Když tě chytí za koleno, a prosí, abys ho nezabíjel, tak to není jednoduchý," přerušil ho Jungkook naštěstí. „Proč jsi ho nezabil ty?" Zeptal se Jina, vzteky bez sebe ho popadnul za límec a pak ho s praštěním do hrudi pustil. „Seš zkurvenej sráč! Nechceš si ušpinit ruce od krve, tak radši ušpiníš moje!"

Jin neměl, co by mu na to tak řekl. Ale tady šlo přeci o autoritu, ne? A on právě pochopil, že jeho autorita nesmí být zpochybňována. „Jestli na mě ještě jednou vztáhneš ruku, tak tě zabiju." Řekl Jungkookovi. Jin možná někde v hloubi duše litoval, že nechal Jimina odstřelit, ale nemohl si pomoct. Miloval ty reakce lidí, se kterýma manipuluje. Většinou nešlo o nic až tak osobního z jeho strany. Měl pocit, že dělá všechno proto, aby plán jeho zlodějského guru vyšel se vším všudy. A byl moc nemocnej na to, aby mu docházelo, že zároveň s tím dělal pravej opak. To se v budoucnu stane ještě několikrát, ale tak už Jin holt funguje.

Jungkook měl v záloze připravenou ještě jednu kulku, kdyby Jin jejich podvod odhalil. Jin si ale ničeho nevšiml. Chtěl se vrátit ke svým hrám, k experimentování. Řešit s náma tyhle vážný věci už ho nebavilo. „Ve sklepě je kotel. Hoď ho tam a potom tady ukliď tenhle svinčík," přikázal suše.

Jungkook si myslel, že na něj na poslední chvíli vystřelí. Ale ovládnul se. A Jin opustil umývárnu bez úhony.

***

A tak byl Jiminův život pro zatím zachráněn. Co se ale stane s Jiminem dál? Dostane infekci? Přijde o nohu? Je už znatelný vývoj jeho charakteru? Nebo bude?

To se ovšem nikdy nedozvíte, když nebudete číst dál ;)