La Casa de BTS

Zápalka a kanystr benzínu

A nyní seděl v odpočívárně, úhledně rovnal vytištěné bankovky do plastových balíčků a měl na chvíli pocit, že to třeba nakonec přeci jen vyjde, že je to vlastně správný rozhodnutí tohle všechno, ale to ještě netušil, co se nyní děje okolo něj.

Když jsem ho tam viděl, musel jsem zůstat stát ve futrech dveří, a v ruce s knihou, kterou jsem našel v Huynshikově kanceláři, si ho prohlížet. Teprve když jsem ho tam viděl, živýho a zdravýho, jsem se přinutil k mírnému úsměvu. Ten pohled mě naplňoval takovou energií, že jsem si říkal, že to snad až ani není možný.

Prošel jsem okolo něj, pohladil ho ve vlasech a přisedl si napravo od něj. Knihu jsem položil na stůl před sebe.

„Co ti je?" zeptal se znepokojeně. „Brečels." Poznal na mně okamžitě, i když jsem se to snažil skrývat, jak jen jsem mohl.

Neodpověděl jsem na to. Díval jsem se do jeho hlubokých očí. „Jakej si myslíš, že jsem?" zeptal jsem se vážně.

j-hopovi se v očích mihlo znepokojení. Málokdy jsme spolu mluvili vážně tímto stylem. Ještě jsme si spoustu věcí vůbec neujasnili a už jsme svým způsobem byli zasnoubení. Ale nyní, po všech těch lapáliích, jsme oba byli svým způsobem střízlivější. A to jsem poznal, i když j-hope řekl s tím nejsladším úsměvem ve tváři: „Zatraceně boží."

Přikývl jsem. Ne proto, že bych s ním souhlasil. Něco už na něm ale bylo jinak. Byl to pořád on, ale moudřejší... Možná...? „Já myslím, že jsem přelétavej zmetek, kterej nakonec každýmu zničí život," řekl jsem s ledově smrtelnou vážností, která j-hopa trochu vyděsila. Možná ho ani nenapadlo, že o takových věcech budu vůbec kdy uvažovat. Ale nalejme si čistého vína, napadlo by to vůbec někoho? „Kdybych se na sebe díval ve filmu," pokračoval jsem, když jsem viděl, že jednoznačně ví, se se mnou děje něco špatnýho, „nepoznal bych se." Vysvětlil jsem.

j-hope natáhl ruce víc před sebe, ale nic neříkal. Cítil jsem, jak se mu rozbušilo srdce nervozitou. Prostě jsem to věděl.

„Myslel jsem si, že jsem prostě... trochu jinej než lidi okolo mě, ale ve skutečnosti jsem pitomej sráč, kterej všem kolem sebe ubližuje, kterýho všechno omrzí a kterej rozhodně nedělá lidi šťastnýma," svěřil jsem se mu. Byla to pravda koneckonců.

j-hope se nyní mračil o trochu víc, protože ještě pořád nechápal, co se mu tak úplně snažím říct.

Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. „Nelíbí se mi, jakej jsem." Kousnul jsem se do rtu, když jsem to řekl nahlas. Ale byla to pravda. Všechno to byla bolestivá pravda, kterou jsem musel přijmout. Vzal jsem do ruky tu knihu a ukázal ji j-hopovi, abych odlehčil atmosféru. Co on s tímhle vším stejně nadělá? Ta kniha se jmenovala Zbavte se toxických lidí. „A tahle zasraná knížka," pokračoval jsem a upřeně mu hleděl do očí, „kterou jsem našel v kanceláři ředitele. Tak ta se mi taky nelíbí."

j-hope mírně nadzvedl koutky, když si přečetl ten název.

„Tvrdí o mně, že jsem toxickej člověk," povzdechl jsem si a hodil ji před sebe.

j-hope na ni ještě chvíli hleděl. „Jestli se mě snažíš pustit k vodě, odejít ode mě nebo něco v tom smyslu, ani se o to nepokoušej," zarazil mě.

„j-hope-ssi, kamaráde," nešťastně jsem se usmál a opět se mi přitom zaleskly v očích slzy, „já jsem totálně spálená země." Zhluboka jsem se nadechl. „Nebo možná ještě hůř. Jsem kanystr benzínu a zápalka."

j-hope se na mě díval naprosto vážně. „Ale já mám rád táboráky," prohlásil. „A jestli ty jsi toxickej, tak mně se točí hlava. A užívám si to." Mrknul na mě. „Jako bych byl na nejlepším tripu v životě." Prozradil mi a jemně se dotknul mé zatnuté pěsti.

Díval jsem se na něj nyní s úzkostí v očích. Tak moc jsem chtěl, abych s těmi žvásty přestal.

Ale nepřestal. „Podívej," šeptal a naklonil se ke mně blíž. „Když tě vidím na druhý straně muzea, mám chuť se rozbrečet a potom skákat štěstím do vzduchu. To všechno z pouhý skutečnosti, že jsem s tebou." Pousmál se. Upřímně a laskavě. Nezasloužil jsem si to. „Šukáme a vznášíme se vzduchem," připomněl mi.

Jeho krásný slova mě znovu dohnala k slzám. Začal jsem popotahovat. Byl tak úžasnej a tak čistým způsobem zvrhlej, že jsem musel plakat. Chvíli jsem si přál být víc jako on.

Chvíli tam jen tak seděl a bojoval s vlastním přívalem slz. „Vím, že mě opustíš," zkonstatoval nakonec. Tak tohle si myslel? Přeci jenom si o mně myslel to co všichni. Zahleděl jsem se na něj znovu, ale tentokrát jsem to byl já, kdo nemohl nic říct. „Tak proč nevydržíme ještě o chviličku dýl?" navrhl. „Vím, že mě opustíš, ale musí to být hned?"

Zavrtěl jsem hlavou a řekl mu to, co chtěl slyšet. „Ne, nemusí to být hned," řekl jsem pomalu a tiše. Naklonil jsem se k němu a dal mu pusu. Potom jsem popadnul tu zkurvenou knihu a opustil místnost.

***

Má SUGA nějakou naději na to, že změní svůj charakter, nebo se to, jací jsme prostě nedá změnit? Nebo jde jen o to, že nám vypravěč ještě neodkryl všechny svoje stránky? A jaké jeho stránky by vás nejvíc zajímaly?