Jakub už tu je nějakou dobu a stále zkoušíme přijít ještě na něco.
Sedíme v obýváku a každej z nás se v hlavě vrací k tomu večeru, kdy Niky zmizela. Já, Petr, Willy, David, Sam, Áďa a teď i Jakub. Všichni sedíme v kruhu, hrníčky s nedopitým čajem se chvějí v našich rukou, jak jsme nervózní.
Petr si promnul obličej a hlas se mu zlomil. „Musíme na něco přijít… cokoli, co jsme přehlídli.“
"Zkoušel jsem Dominikovi volat ještě po cestě sem" řekl Jakub "ale marně, mobil má zas vypnutej"
Jakub se odmlčel, jako by sbíral odvahu. Pak najednou zvedl oči a řekl tiše, ale rozhodně:
„Dominik má byt v Praze. Ale není to normální byt… spíš něco jako sklep, jeho úkryt. Tam by Niky… když tak mohla být.“
V místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Ta představa byla děsivá.
Willy sevřel pěsti. „Jedem tam. Hned.“
„Ne tak rychle,“ zarazil ho Jakub. „Musíme to říct policii. Nemůžeme tam vlítnout sami.“
„Co když bude pozdě?“ vykřikl Petr a jeho hlas praskal napětím. Měl oči zarudlé od pláče. "je to moje sestra!“
„Právě proto,“ řekl jsem tiše. „Nechceme udělat chybu. Teď už si nemůžeme dovolit selhat.“
Po pár minutách jsme všichni stáli venku před chatou. Volali jsme policii. Jakub jim řekl vše, co ví, a my též, a přidal adresu bytu v Praze. Po pár minutách nám potvrdili, že vyrážejí. S nimi pojede i zásahovka. A my jsme se přidali. Nemohl jsem jen tak sedět. Nikdo z nás ne.
Cesta do Prahy byla nekonečná. Ticho v autě bylo jako balvan. Jen motor tiše hučel a sem tam někdo polkl naprázdno. Já seděl vedle Petra a položil mu ruku na rameno.
„Najdeme ji, kámo. Přísahám.“
Pohled Niky
------------------
Nevím, kolik je hodin. Tma mě obklopuje. Jen ta slabá žárovka na stropě poblikává a připomíná mi, že někde nahoře existuje svět. Venku. Svoboda.
Sedím na studené zemi, záda opřená o vlhkou zeď. Bolí mě tělo… ne fyzicky, i když to taky po těch ránách páskem, spíš uvnitř. V hlavě. V srdci. Začínám ztrácet naději. Pořád jsem si říkala, že mě někdo najde. Petr. Calin. Kluci. Ale teď… teď si nejsem jistá ničím. Mám pocit, že jsem pro všechny jen stín. Zapomenutý stín v nějakým zatraceným sklepě.
Zavřu oči a v duchu si vybavím poslední den s Petrem. Smál se.
Najednou slyším kroky. Těžké, pomalé. Vím, že jsou jeho. Ten rytmus už znám. Dveře vrznou.
Dovnitř vejde Dominik.
Můj dech se zadrhne. Tělo mi ztuhne, jako by mi krev zmrzla v žilách. Jeho oči se lesknou, zvráceným nadšením.
V ruce má zase pásek... Zase mi přibyde na těle pár modřin...
Pohled Calina
--------------------
Zastavili jsme nedaleko od malého paneláku který Jakub popsal. Už tu byli policajti. Taktická jednotka. Zásahovka. Všichni se připravovali. Netrvalo dlouho a dali nám pokyn, abychom zůstali za nimi, ukázali že viděli někoho vejít dovnitř, a vypadal jako Dominik, Jakub ho jim ještě před tím popsal. Stáli jsme v uličce, přitisknutí ke zdi. Sledoval jsem, jak jeden z mužů tiše kývl na dalšího. Vzduch vibroval napětím.
Zaznělo tiché:
„Zásah!“
Dveře byly během vteřiny vyražené. Hluk. Křik. Pobíhání. Zdi odrážely ozvěny těžkých bot a výkřiky „Policie! Lehnout!“
Běželi jsme za nimi, srdce mi bušilo jako o život. Všechno se dělo rychle, ale pro mě se čas najednou zpomalil.
A pak jsem ji uviděl.
Na konci tmavé chodby, v otevřených dveřích sklepa, seděla postava. Slabá, třesoucí se. Rozcuchané vlasy. Rozšířené oči.
Niky.
Rozběhl jsem se, bez přemýšlení. Ona mě taky poznala. V ten moment se jí zlomil výraz a vyrazila ke mně.
„Caline!“
Zlomenej výkřik plnej bolesti a úlevy. Vzlykala. Slzy jí tekly po tvářích, a já ji pevně sevřel v náručí, jako bych ji už nikdy nechtěl pustit.
„Jsem tady… všechno je v pořádku. Máme tě, Niky… máme tě,“ šeptal jsem jí do vlasů a sám měl co dělat, abych se nerozbrečel.
Petr se k nám přidal a obtočil ruce kolem nás.
"Bráško..!" Vzlykne Niky a lehce se na Petra otočí. Willy, David, Sam a Áďa stáli kousek za námi a snažili se zadržet slzy. Byli jsme zase pohromadě. Rozbití. Zničení. Ale spolu.
Mezitím zásahovka vyvedla Dominika. Spoutaného. Ztuhlého. Jeho pohled byl prázdný, skoro jako by si ani neuvědomoval, co udělal.
„Na zem! Hned!“ křičeli na něj. Padl na kolena, hlavu dolů, ruce v poutech za zády. Policista ho táhl pryč. A já jen stál a držel Niky, která se mě stále nepouštěla.
Věděl jsem, že to bude ještě dlouhá cesta. Že se z toho budeme léčit dlouho. Ale v tu chvíli, když jsem cítil, jak se její tělo konečně přestává třást a slyšel její šeptané „Děkuju…“, jsem věděl, že jsme to zvládli.
Niky byla zpátky.
A Dominik už jí nikdy neublíží.
______________________
Chtěla jsem tuhle část mít delší ale už mě to nebavilo moc psát a nevěděla jsem jak to udělat delší tak jsem to trochu urychlila.
Btw jsem tu kapitolu psala 3 dny tak snad aspoň za něco stojí😭😂
Omlouvám se za chyby
