Pohled Adély
______________
"Ne ne ne ne, tohle ne, tohle se nemohlo stát"
Řekne Calin a u toho se chytá za hlavu a jemně se tahá za vlasy.
Ztuhla jsem, doslova, v ten moment se jak kdyby úplně zastavil svět, a to samý asi i Petrovi.
"Je mi špatně, teď ne prosím, znovu ne"
Řekne opět Calin a opře se o strom.
A já se jako první jakžtakž vzpamatuju a otočím se za asi tím vedoucím policistou kterej ten hovor samozřejmě slyšel.
"Nebude vadit když půjdeme zpátky? Myslím že to pro nás bude asi... Lepší"
Řeknu policistovi.
"Chápu vás, jen běžte"
Řekne a já hned běžím za Calinem aby to s tím zase neseklo.
"Jseš v pohodě? Pojď pomůžu ti, půjdem zpátky jo"
Řeknu a vemu ho za ramena a po cestě vemem i Petra kterej nebudu lhát nevypadal taky moc nejlíp.
Nedivim se..
Ani mě nebylo zrovna úplně hej.
Došli jsme k chatě, otevřela jsem dveře a Calin si šel hned lehnout na gauč a Petr si sedl vedle něj.
"Co se stalo? Proč jste tak bledý vy dva"
Zeptal se vystrašeně David a kouknul se na Calina a Petra.
"Sorry lidi ale jdu do pokoje"
Řekl Petr, vstal z gauče a odešel po schodech nahoru.
A Calin mezitím vytáhl mobil a najel na záznamy z hovorů, a ten jeden konkrétní zapl. Ani nevím že ho nahrával.
Pohled Petra
_____________
Všechno je v píči, všechno je totálně v píči. Celej můj život je jeden velkej vtip, co se dá posrat, tak se prostě posere, i když, ono i když se to nedá posrat tak se to posere. A teď ještě tohle, za co mě tak trestáš Bože.
Jdu si do tašky pro nějakou mikinu bo mi je celkem zima a vytáhnu nějakou kterou jsem neměl na sobě tak půl roku, vlastně ani nevím proč jsem si jí bral.
Vemu si jí na sebe a ruce dám do kapes, a ucítím v nich nějakej pytlíček.
Tak tu mikinu jsem asi fakt hodně dlouho neměl na sobě když v ní je pořád tohle.
Z kapsy jsem vytáhl malej pytlíček ve kterém je jedna malá modrá tapletka.
Extáze...
Chvíli na pytlíček jen zírám.
Co když... NE, slíbil jsem že už to neudělám, toho svinstva už bylo dost.
Ale, i když přeci, jedna malá tabletka mi neuškodí neee.
Lehnu si na postel a zírám do stropu.
Tak co už, už tak je všechno v píči, ješte jednou mi to neuškodí, je to jedna tabletka, a alkohol tentokrát v krvi žádnej nemám, tak co by se mohlo stát.
Vytáhnu tabletku z pytlíčku a chvíli na ní jen čumim, a po chvíli si jí dám do pusy.
Tabletka mi sklouzne do krku, zapiju ji zbytkem vody z lahve na nočním stolku a najednou je ticho ještě hlasitější než předtím. Co teď?
Nic se neděje. Jen dýchám. Oči mi těkají po prázdném pokoji, po stínech na stěnách, ale všechno je stejné. Stejně prázdné, stejně zbytečné. Možná to nefunguje. Možná je to jen další zklamání.
Pak to přijde. Nejprve jako drobné chvění v zátylku, sotva postřehnutelné. Pak teplo, které se mi rozlije hrudníkem a stéká dolů, až ke konečkům prstů. Zhluboka se nadechnu a dech mi připadá jiný—hlubší, plnější. Hlava se mi trochu zatočí, ale ne tak, že by mi to bylo nepříjemné. Spíš jako bych se odpoutával od svého těla.
Otevřu oči a všechno je najednou jasnější. Stěny nepůsobí tak chladně, ticho už není tak osamělé. Prsty přejedu po dece a cítím každé vlákno, každou nepatrnou nerovnost látky. Je to… zvláštní. Jako bych byl lehčí, jako by se všechno, co mě tížilo, na chvíli rozplynulo.
Nevím, jak dlouho tam ležím. Minuty? Hodiny? Na tom nesejde. V téhle chvíli nezáleží na ničem. Žádný strach. Žádná bolest. Jen teplo, klid a já.
Zavřu oči a nechám se tím unést. Aspoň na chvíli.
Jo, tohle mi chybělo.
_______________________
Omlouvám se za chyby
