Už tři dny jsem na tu konverzaci s Petrem nemyslel. Teda… snažil jsem se nemyslet. Klára. To jméno ve mně pořád budilo něco zvláštního. Ne že bych měl potřebu ji kontaktovat nebo tak, to rozhodně ne. Jen mi bylo divný, jak moc se změnila. Podle Petra.
Byli jsme zrovna s Niky doma, dělali jsme takovej ten den "nic", kdy si člověk oblíkne největší mikinu co najde, válí se po gauči a přemýšlí nad tím, co všechno nebude dneska dělat. A já se najednou zvedl, že skočím pro něco do města. Prý pro kafe, reálně jsem potřeboval čerstvý vzduch.
A právě tam, na chodníku mezi dvěma obchody, jsem ji uviděl.
Kláru.
Zastavila se, stejně překvapená jako já.
"Caline?"
"Kláro?"
odpověděl jsem automaticky.
Usmála se. Takovým tím klidným, pokojným způsobem, kterej jsem si s ní nikdy nespojoval. Měla jiný vlasy, jiný styl, dokonce i jinou energii.
"To je zvláštní, potkám tě zrovna teď. Chtěla jsem ti napsat... ale nechtěla jsem být vlezlá"
řekla a sklopila pohled.
"Ehm… jo, je to dost nečekaný"
odpověděl jsem suše.
Byl jsem v křeči. Ta část ve mně, která znala Niky, se chtěla otočit a jít pryč. Ale druhá část, ta, která byla zvědavá a naučená být slušná, zůstávala stát.
"Já… já vím, že nemáš důvod se se mnou bavit. Jen jsem chtěla říct, že mě to fakt mrzí. Všechno, co se kdysi dělo. Vím, že jsem byla fakt zlá… a že jsem jí ublížila"
Chvíli bylo ticho.
"Hodně se toho změnilo. Šla jsem na terapii. Přestěhovala jsem se. Fakt jsem si srovnala věci v hlavě"
pokračovala.
"To je… dobře. To je dobře, že se snažíš něco změnit"
vypadlo ze mě nakonec.
Usmála se ještě jednou.
"Nebudu tě zdržovat. Chtěla jsem jen, abys věděl, že toho lituju"
A odešla.
Já tam stál, jak opařenej. Ne proto, že by se mi stýskalo nebo že bych s ní chtěl mluvit víc… spíš kvůli tomu, jak moc jiná byla.
Doma jsem to Niky samozřejmě neřekl. Ne protože bych něco chtěl skrývat. Ale protože to bylo přece úplně zbytečný. Potkali jsme se náhodou, nic se nestalo.
Ale stejně jsem měl trochu sevřenej žaludek.
Když jsem přišel domů, Niky zrovna ležela na gauči s notebookem na klíně a žvýkala zbytek čokolády z ledničky, kterou jsme si původně šetřili na „speciální příležitost“. Vypadal jsem, jako kdybych uběhl maraton, a přitom jsem byl jen pro kafe.
"No ty teda vypadáš"
zvedla hlavu a usmála se na mě.
"Dík… měl jsem menší frontu"
lhal jsem a hodil po ní kelímek.
Sedl jsem si k ní, snažil se splynout s pohodovým odpolednem. Ale stejně jsem pořád cítil, jak mi v hlavě vibruje to setkání s Klárou. Ne jako výčitka, spíš jako taková divná pachuť, co nechce zmizet.
"Hele…"
řekla najednou.
"Ty jsi nějakej divnej zas"
Ztuhl jsem.
"Cože?"
"No… nevim, přijdeš mi takovej... mimo. Seš v pohodě?"
Zasmál jsem se. Moc hlasitě. Moc nuceně.
"Jasný, jen mě dneska nějak bolí hlava. Možná z toho vedra, fakt nic"
Kývla, ale výraz ve tváři jí zůstal trochu podezřívavej.
A já se jen snažil dýchat.
Zbytek večera jsme si nakonec pustili film. Ale každou chvíli jsem se přistihl, jak přemýšlím nad tím, jestli jsem měl Niky o Kláře říct. Jestli by to vůbec ocenila. Nebo by to naopak znamenalo další stres.
A právě proto jsem neřekl nic.
Zatím.
___________________________
Omlouvám se za chyby
