Pohled Niky
_____________
Nespala jsem. Ani na vteřinu.
Pořád jsem jen ležela na gauči, hlavu položenou na Calinově hrudi, a sledovala stíny na stropě, jak se mění s každou minutou. Srdce mi bilo jako splašený a ten hlas v telefonu se mi neustále ozýval v hlavě. „Máme tu pana Adámka. Je ve vážném stavu„
Calin mě celou noc držel v náručí. Ani on nezamhouřil oči, to jsem poznala. Jednou mi přinesl vodu, pak deku. Jednou mi jen položil ruku na záda a hladil mě tak dlouho, dokud jsem nepřestala brečet. Ale ta panika, ten tlak v hrudi… nezmizel.
"To bude dobrý"
šeptal občas. Ale i když se snažil znít klidně, slyšela jsem v jeho hlase to, co jsem cítila já. Strach.
"Myslíš, že…"
začnu potichu, ale hlas se mi zlomí. Nemůžu to doříct.
"Ne. Ne, Niky, neříkej to. Petr je silnej. Zvládne to. Hele… dokázal zvládnout tátu, dětství, všechno… tohle nebude konec. Slyšíš?"
přitiskne si mě ještě blíž. Ale v jeho očích byla stejně nejistota. Jen se snažil, aby ji neviděla i moje duše.
Zavřu oči. Ale místo spánku vidím krvavé scénáře. Petr v kómatu. Petr mrtvej. Petr s rozbitým obličejem, který už ani nepoznám. Petr, co se už nikdy neusměje.
Nemůže umřít.
To prostě nejde.
Bez něj bych…
"Kdy tam můžeme jít?"
zašeptám tiše.
Calin zkontroluje mobil.
"Za hodinu. Řekli, že nejdřív v sedm. Nechtějí nás pustit dřív"
Přikývnu. Hodina. To přežiju. Musím.
Je něco po sedmé, když vyjíždíme autem. Venku je ticho, to takový to brzký ranní ticho, který normálně miluju. Ale teď mě jen děsí. Všechno je až příliš klidný. Jako kdyby se celý svět zastavil.
Sedím tiše, ruce se mi chvějí v klíně. Křečovitě mačkám telefon. Čekám, že zavolají znovu. Řeknou mi… cokoliv. Něco. Ale nic. Jen ticho.
Calin mě celou dobu drží za ruku
Jeho prsty propletené s mými. Tohle jediné mě teď udržuje pohromadě.
Nemocnice
Už jen to slovo ve mně vyvolává paniku. Jakmile projdeme hlavními dveřmi, začne se mi klepat brada. Ten pach… dezinfekce. Ticho. Bílé zdi. Vzduch, který jako by byl bez kyslíku.
Calin mě celou dobu drží kolem ramen. Před recepcí se na chvíli zastavíme.
"Dobrý den…"
spustím roztřeseně.
"Přišel… přišel nám v noci telefonát, že tady máte Petra Adámka. Je to můj bratr"
Sestřička se zamračí, podívá se do počítače.
"Chvilku strpení…"
ťuká do klávesnice.
Mám chuť jí vyrvat obrazovku z ruky a podívat se sama. Každá sekunda je jako věčnost.
"Ano… pan Petr Adámek byl přijat během noci"
přikývne konečně.
"Je momentálně na jednotce intenzivní péče. Není při vědomí"
Zamrazí mě.
Není při vědomí.
Zavrávorám, ale Calin mě zachytí. Nemůžu dýchat.
"Je… bude v pořádku?"
ptám se rozechvěle.
Sestřička se nadechne a řekne tu jednu větu, kterou v nemocnici nenávidíš ze všeho nejvíc
"To vám zatím nemůžu říct"
Seděli jsme na těch tvrdých plastových sedačkách jako dvě sochy. Ani jeden z nás neřekl už pár minut jediné slovo. Vzduch kolem nás byl hustý, jako by se nedal dýchat. Pořád mi zněla v hlavě ta jediná věta
„Není při vědomí„
Přehazuju si nohu přes nohu. Pak zase zpátky. Mačkám si prsty, až mě bolí klouby. Pořád se dívám na hodiny na stěně, i když je to zbytečný. Ručičky se skoro nehýbou. Čas jako by ztuhnul.
Calin sedí vedle mě, lehce se naklání a palcem mi jemně přejíždí po hřbetu ruky. Nemluví. A já jsem mu za to vděčná. Protože kdyby promluvil, asi bych se zlomila.
Lidé kolem nás chodí. Rodiny s papíry, sestřičky s kafem v ruce, starší pán s berlí… ale já je nevnímám. Všechno se rozmazává.
"To čekání je nejhorší"
zašeptám konečně.
Calin přikývne.
"Já vím…"
Položím si hlavu na jeho rameno, zavřu oči a zkusím na chvíli aspoň trochu vypnout. Ale stejně vidím jen Petra. Leží někde s hadičkami v těle a přístroji, které za něj dýchají.
Pořád mám pocit, že se to nestalo. Že mě každou chvíli někdo probudí a já budu doma v posteli. Že Petr bude v pořádku, že za chvíli napíše, že je doma
Ale realita je příliš tichá. A ticho většinou znamená to nejhorší.
Trhne to se mnou, když slyším, jak se někdo zastaví před námi.
"Slečna Adámková?"
ozve se mužský hlas.
Zvednu hlavu. Před námi stojí doktor, asi čtyřicetiletý, v bílé uniformě a s kruhy pod očima. Jeho pohled je soucitný. Nenávidím ten pohled. Znamená, že něco není v pořádku.
"Ano… to jsem já"
„Jmenuji se doktor Štěpánek. Mám Petra Adámka na starosti. Je ve stabilizovaném stavu, ale… stále je v bezvědomí. Nedochází k žádnému zhoršení, což je dobré znamení. Ale zatím se neprobral"
Zabolí to. Ale aspoň něco. Žije.
"Můžeme za ním?"
ozve se potichu Calin.
Doktor přikývne.
"Ano. Ale prosím vás… připravte se na to, že nevypadá jako obvykle. Má pohmožděniny, tržné rány, je připojený na dýchací přístroj. Jen pár minut, ano?"
Přikývnu. Sevře se mi hrdlo.
Jdeme dlouhou chodbou za doktorem. Každý krok mě bolí. Měl by být ten, kdo nás navštíví. S úsměvem. S nějakým blbým vtipem. Ne… takhle.
Otevřou se bílé dveře.
A tam leží.
Můj brácha.
Ticho.
Jen pípání monitorů.
A já cítím, jak se mi podlomí kolena.
_________________________________
Omlouvám se za chyby
