Otevřela jsem oči až ve chvíli, kdy na mě zasvítilo slunce skrz žaluzie. Trochu jsem se zavrtěla a hned ucítila hřejivé teplo Calinova těla pod sebou. Ležela jsem mu napůl na hrudi, jeho ruka mě pořád lehce objímala, i když spal.
Chvilku jsem zůstala nehnutě. Všechno bylo až podezřele klidné. V pozadí běžela ztlumená televize, kterou přes noc nikdo nevypnul. Opatrně jsem se nadzvedla, a když jsem se chtěla zvednout, Calin zamručel a ještě pevněji mě přitáhl zpátky.
"Kam si myslíš že jdeš?"
zabručel rozespale, aniž by otevřel oči.
"Jen si jdu udělat čaj"
zasmála jsem se tiše.
"Ještě chvíli zůstaň"
zašeptal. A tak jsem zůstala. Položila jsem hlavu zpátky na jeho rameno a na chvíli zavřela oči. Možná jen na minutu.
Ale pak jsem si uvědomila, kolik už může být hodin, a pomalu jsem se přece jen zvedla. Calin tentokrát nic neřekl, jen se protáhl a nechal mě odejít. V kuchyni byl klid. Po Petrovi ani stopy. Talířek od večeře zůstal na stole, ale jinak to vypadalo, jako by tu včera večer nikdo ani nebyl.
Postavila jsem vodu na čaj a začala nachystávat něco k snídani. Přitom jsem se podívala na hodiny a trochu se zarazila. Už bylo skoro půl jedenácté. To je na nás docela pozdě. Hlavně i na Petra, který většinou už v tuhle dobu seděl u snídaně.
Zamračila jsem se trochu. Stále ten samý odstup. Pořád byl tichý, nepřítomný, zavřený sám v pokoji. A já jsem pořád neměla odvahu zeptat se ho proč.
Ze skřínky jsem vytáhla dva hrnky, nalila do nich horkou vodu a jeden čajový sáček podala i Calinovi, který se mezitím líně přišoural do kuchyně s rozcuchanými vlasy a ospalým pohledem. Opřel se o linku a zamžoural na mě.
Následovalo pár klidných minut, kdy jsme si v tichosti připravovali snídani, toasty, vajíčka, trochu ovoce. Byla jsem ráda za tuhle chvilku. Za nás dva. Ale zároveň jsem měla pocit, že mezi námi pořád visí nevyřčený stín. Ne náš. Petrův.
Když jsme zasedli ke stolu, nabrala jsem si trochu míchaných vajíček a pak se zhluboka nadechla.
"Myslíš, že se Petr ještě zlobí?"
zeptala jsem se potichu.
Calin zvedl pohled od jídla, pomalu žvýkal a pak položil vidličku.
"Já… nevím. Pořádně s náma nemluví. A neřekl mi vůbec nic. Jen je celej zavřenej v sobě"
"Možná by mu pomohlo, kdybych s ním promluvila. Sama"
"Možná…"
přikývl
"ale jen pokud se na to cítíš. Nechci tě do ničeho nutit"
Zavládlo krátké ticho, které jsem přerušila až já, když jsem se natáhla přes stůl a chytila Calina za ruku.
"Já to zvládnu. Jen… ještě chvíli počkám"
Usmál se na mě, tentokrát vděčně. A když jsme dojedli, zvedl se, políbil mě na čelo a šel se osprchovat. Já zůstala sedět u stolu, pohrávala si s prázdným hrnkem a poslouchala ticho bytu.
Z pokoje se neozýval žádný zvuk. Žádná hudba. Žádné klapání klávesnice. Jen to ticho, které se pomalu stávalo těžším a těžším.
Ale věděla jsem, že až bude ten správný čas, půjdu za ním. Ať to dopadne jakkoli.
______________________
Omlouvám se za chyby
