Ráno bylo tichý. Až moc. Venku už několik hodin pršelo, takovej ten letní déšť, co nepřestává, ale není ani prudkej, jen trvalej a zbytečně melancholickej. Seděla jsem u okna s dekou přes nohy a koukala na kapičky, jak stékají po skle. Byl to vlastně jedinej pohyb, kterej jsem byla schopná vnímat.
Telefon jsem měla vedle sebe, displejem dolů.
Už jsem ani nepočítala, kolikrát vibroval.
Zprávy. Volání. Zmeškaný hovory. Hlasovky. Od Calina.
Ani jednu jsem si nepustila. Ani jednu zprávu si nepřečetla. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože jsem věděla, že kdybych to udělala, rozložilo by mě to úplně. A nevěděla jsem, jestli bych to tentokrát zvládla poskládat zpátky.
Petr mezitím v kuchyni připravoval snídani. Ani jsme toho moc nenamluvili, ale nebylo to to ticho, co bolí. Spíš takový to, kdy víš, že ten druhej je tam pro tebe, i když mlčí.
"Dáš si čaj nebo kafe?"
zavolal na mě.
"Čaj… Díky"
odpověděla jsem tiše.
Za chvíli už přede mnou stál hrnek s horkým ovocným čajem, voněl po malinách.
"Jdu do sprchy"
oznámil mi.
"Jasný"
Zůstala jsem sama, ale aspoň na chvíli v klidu. Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat ten vnitřní tlak, co mě pořád svíral někde u srdce.
Zazvonil zvonek.
Vylekaně jsem sebou trhla.
"Petře?!"
zavolala jsem.
"Jsem ve sprše! Otevři prosím tě, jo?!"
ozvalo se tlumeně.
Trochu nejistě jsem se zvedla a šla otevřít.
Za dveřma stál Willy, s kapucí na hlavě a ve sluchátkách.
"Čau…"
řekl překvapeně, když mě uviděl místo Petra
"Je tu Petr?"
"Ve sprše. Ale klidně pojď dál"
Odtáhla jsem se a pustila ho dovnitř.
Sundal si kapuci, sluchátka, postavil batoh do kouta.
"Doufám, že jsem neblbě načasoval... Měli jsme dneska s Petrem dělat ten track"
Pokrčila jsem rameny.
"Nevím o tom… asi na to zapomněl"
Willy si mě prohlídl trochu pozorněji.
"Seš v pohodě?"
Na chvíli jsem se odvrátila.
"Jo… jen jsem trochu unavená"
"To teda vypadáš"
řekl upřímně, ale bez posměchu. Spíš s takovým klidným tónem, jako když někomu chceš nabídnout prostor, když bude chtít mluvit.
Petr vyšel ze sprchy s ručníkem přes ramena a překvapeně se zarazil.
"Willy?"
"Měli jsme bejt dneska domluvený, ne?"
"No do prdele… Já úplně zapomněl… Promiň, fakt…"
Willy mávl rukou.
"To je v klidu. Ale kámo… co se stalo? Něco se tu děje, viď?"
Petr se na mě krátce podíval, než odpověděl
"To není na jedno sezení… Ale jo, něco se stalo."
"Dobře, nebudu rejpat. Ale jestli budete chtít, jsem tu"
Sedla jsem si zase zpátky na gauč a zapnula si tichý režim na telefonu. Už jsem se nemohla dívat, jak mi co chvíli vyskočí notifikace od Calina.
Jenže i tak… každé z těch zavibrování mi trhalo žaludek.
Slyšela jsem, jak Petr s Willym míří do vedlejšího pokoje k monitorům. Jejich hlasy byly tlumený, ale poznala jsem, že to mezi nima brzy trochu roztálo. Občas jsem slyšela i smích, i když Petr se smál trochu unaveněji než obvykle.
Já seděla pořád u okna. V klidu. V tichu. V myšlenkách, který ale rozhodně klidný nebyly.
________________________________
Omlouvám se za chyby
