Pohled Calina
---------------------
Nespal jsem. Vážně ne. Ležel jsem tam celou noc vedle Niky, poslouchal její dech a snažil se v hlavě rozplést všechno, co bych jí chtěl říct. Co bych měl říct. Co říct nemůžu. A co říct musím. A přitom jsem ani pořádně nevěděl, jak začít.
Pořád jsem měl v hlavě, jak jsem to včera řekl Willimu. Teda… spíš jak to ze mě lezlo jak z chlupatý deky, ale on to pochopil. A neřekl nic, co bych nečekal, jen že jestli to tak cítím, tak není co řešit.
Ale stejně jsem měl v sobě uzel. Takovej ten, co se dělá, když je člověk nervózní… a přitom ví, že dělá správnou věc.
Bylo skoro směšný, jak mě to rozhodilo. Jako bych nikdy v životě nezažil nervy. Přitom jsem stál před tisícema lidma, nahrával na poslední chvíli celé sloky, spal dvě hodiny týdně… ale tohle? Tohle bylo něco jinýho. Jinak těžký. A jinak důležitý.
V jednu chvíli v noci se ke mně Niky přitulila ze spaní, zabořila mi hlavu do krku a jen zašeptala „Miluju tě.“
Nevěděla, že nespím. Ale já v tu chvíli přesně věděl, že tohle… tohle je ona. Že dál nechci nikoho jinýho. Ani kdyby mi nabídli celý svět.
Když se Niky konečně ráno trochu zavrtěla a její ruka dopadla na moje rameno, předstíral jsem, že spím. Protože kdyby na mě koukla těma svýma očima, možná bych to celé vysypal hned. A to jsem nechtěl. Ještě ne.
Když odešla do koupelny, sedl jsem si na kraj postele s telefonem v ruce. Chvíli jsem zíral na jméno "David", než jsem konečně napsal.
Vy:
Bro, musim ti něco říct, ale nesmíš to nikde vykecat. Fakt vážně. Jsem z toho už nějakou dobu úplně v píči.
Chci požádat Niky o ruku.
Trvalo asi půl minuty, než přišla odpověď.
David:
Brooo Whaaaaat 😭🔥🔥
TOHLE MILUJU!
Kdy? Jak? Potřebuju detaily!
Zasmál jsem se. Typickej David. Vždycky napálí capslock, jakmile má radost. Ale bylo to fajn vědět, že to bere takhle.
Později dopoledne jsem napsal i Petrovi. Chtěl jsem, aby to věděl osobně. Ještě předtím, než to začne být reálný.
Vy:
Jsi doma? Zastavil bych se.
Peťan:
Jo, klidně. Ale mám tu bordel jak v tanku, ale můžeš si sednout na cistej ručník😂
Tipyckej Petr
Usmál jsem se. Přesně tohle jsem potřeboval. Normálnost. Petrův bordel.
O hodinu později jsem zvonil u dveří jeho bytu. Otevřel mi ve vytahaným černým triku a s vlasy, co mu trčely na všechny strany.
"Vypadáš, jako bys měl v noci souboj s démonem"
Zasmál se
"Taky že jo. Se sebou."
Zvedl obočí, ale neříkal nic a ukázal na gauč. Sedli jsme si.
Chvilku bylo ticho. Pořád jsem přemýšlel, jak začít. A pak jsem prostě řekl
"Niky… víš, že je pro mě všechno"
Petr přikývl, pomalu.
"To vím. To ví každej"
"A já… já ji chci požádat o ruku"
Trochu se zamračil. Ne jako kdyby nesouhlasil, spíš jakoby přemýšlel, jestli to myslím fakt vážně.
"Počkej, fakt?"
zeptal se potichu, jakoby si to potřeboval potvrdit.
"Jo. Už dlouho. Ale teď… teď cítím, že je správnej čas"
Seděl pár vteřin v tichu. Pak se najednou rozesmál. Opravdově, srdečně, a přitom se trochu rozklepal.
"No do prdele"
"Co?"
zarazil jsem se.
"Že jsem tě nezačal podezřívat dřív. Chováš se jak nejistá bába už tejden. Ale víš co?"
Zvedl ke mně oči.
"Tohle je ta nejlepší věc s čím jsi sem mohl přijít!"
S úlevou jsem se trochu zasmál taky.
"Takže… jseš za?"
"Jo!. Jsem pro. A jestli budeš potřebovat s čímkoliv pomoct, a myslím tím i vybrat prstýnek, nebo ukrást bílého koně, tak jsem tvůj člověk!"
Přikývl jsem. A teprve teď, když to věděl i Petr… mi to konečně došlo. Doopravdy.
Tohle není jen nápad.
Tohle je rozhodnutí.
______________________________
Omlouvám se za chyby
