Bylo později odpoledne, když jsme vyšli z bytu. Ticho mezi námi nebylo nepříjemné, spíš takové to zvláštní, plné myšlenek, ale bez potřeby je hned vyslovit. Petr šel vedle mě, ruce v kapsách, hlava lehce sklopená. Cestou jsme se zastavili ve večerce pro colu a chipsy. Ne protože bychom to nutně potřebovali, spíš… abychom prodloužili cestu. Abychom nechali ten rozhovor ještě chvíli za sebou, než se vrátíme domů.
Když jsme vešli dovnitř.
Petr si sundal bundu a zavěsil ji na věšák. Já se přezula a nechala colu na stole.
"Dáš si něco?"
zeptala jsem se tiše.
"Jo… asi jen čaj"
Zůstala jsem chvíli v kuchyni sama, zatímco on si šel sednout do obýváku. Voda se začala pomalu vařit a já se opřela o linku, zírala na bublající vodi v konvici. Měla jsem zvláštní pocit, úlevu, smutek, možná naději? Všechno smíchaný dohromady.
Petr pak zavolal z obýváku
"Hej, máš hlad? Můžem něco uvařit… nebo objednat"
Usmála jsem se a vzala dva hrnky do ruky.
"Jasně. Ale vařit nebudeš ty, ještě pár let bych na tomhle světě být chtěla"
"Ty seš kráva fakt"
zabručel, ale pobaveně.
Posadila jsem se vedle něj na gauč, čaj před sebou.
"Dík, že jsi tam šel se mnou"
řekla jsem potichu.
"Dík, žes tam šla se mnou"
odpověděl.
Na chvíli jsme se na sebe jen podívali. A to stačilo.
Večer plynul pomalu. Kouknuli jsme na nějaký random video na YouTube, společně se dohadovali, jestli pizza nebo nudle. A když se k nám přidal i Calin, bylo to zase trochu víc jako doma. Klidný. Normální. A to stačilo.
Další den začal v klidu. Až podezřele v klidu. Ráno jsme se trochu pošťuchovali s Petrem u snídaně, když mi málem sežral poslední croissant.
Celý dopoledne jsme se doma jen tak váleli. Calin seděl s notebookem a hrál si s beatem, já četla, Petr byl zalezlej v rohu a psal si texty.
Odpoledne jsem šla do kuchyně pro čaj a slyšela, jak se Petr s Calinem baví. Dveře byly pootevřený.
"Dík za ten večer včera kámo"
říkal Petr.
"Nečekal jsem, že máma fakt přijde s tím, že chce věci urovnat. A že dokonce i s Niky. Byl jsem fakt v píči po tom rozhovoru že bych si něco vzal ty vole"
"V pohodě brácho, ale ten konec sis mohl odpustit Petře..."
odpověděl Calin.
"Jo... Promiň"
Řekl Petr.
Vrátila jsem se do obýváku a bez keců se posadila na gauč.
"O čem se bavíte"
"Jen jsme mluvili o včerejšku, a malinko o minulosti"
pokrčil Petr rameny.
"To, že jsi byl totální idiot, už jsme probrali, ne?"
ušklíbla jsem se.
"Jo, ale přežil jsem to. Všichni jsme to nějak přežili"
odsekl.
Pak si s povzdechem promnul oči.
"Například naposledy jsem to fakt solidně posral, když tě unesl ten zmrd…"
Ztuhla jsem.
"Počkat… co?"
"Nic, blbost, nech to být."
"Řekni to znovu"
řekla jsem pomalu, ale důrazně.
Petr se podíval jinam. Mlčel.
Calin vedle něj zbledl.
"Ty si fakt myslíš že jsem tak blbá, vím přesně co tím myslíš! Ty sis fakt něco vzal, když jsem byla v hajzlu?!"
"Niky…"
začal Calin.
"Ne. NE! On se normálně sjel, když jsem byla pryč?! Ty vole, co ti jebe?!"
Petr mlčel.
„Ty se fakt chceš jednou zabít, co?! Pomáháme ti, držíme tě nad vodou, a ty si mezitím někde v hajzlu dáváš lajnu nebo co do píče?! Vždyť víš co s tebou drogy dělaj kurva!“
Slzy mi vyhrkly do očí.
"Víš, co by to se mnou udělalo, kdybych se vrátila a tys někde ležel mrtvej?! Víš to vůbec?!"
On pořád nic.
zasyčela jsem a vystřelila do pokoje. Práskla jsem dveřma tak, že se otřásla stěna, a hodila se na postel. Rozklepaný ruce, slzy, co nešly zastavit. V hlavě mi to celý bouchalo jako časovaná bomba.
Po nějaký době někdo zaklepal.
"Můžu?"
ozval se Calin tiše.
Neodpověděla jsem, ale otevřel. Přišel ke mně, sedl si na kraj postele a chvíli jen koukal.
"Nevěděl jsem, že to řekne. Fakt ne. Bál se tě s tím konfrontovat. Nechtěl ti přidělávat další sračky"
"Jo, jenže tohle je právě to, co bolí nejvíc"
zašeptala jsem.
Vzdychl a vzal mě za ruku.
"Já vím, že to bolí. Ale tehdy byl úplně v hajzlu. Myslel si, že už tě nikdy neuvidí. A nezvládl to. Od tý doby si nic nevzal. Vážně"
"Jsem jen nasraná… protože mu věříme. A on si jen tak něco vezme a nic neřekne. To je tak kurevsky sobecký…"
"Možná jo. Ale taky je to člověk. A dělá chyby. Stejně jako každej z nás"
Stulila jsem se k němu, ruce okolo pasu, tvář zabořenou do jeho trička.
"Já ho mám ráda, ale… bojím se. Že ho to jednou fakt semele"
"Nenecháme ho dojít tak daleko, jo?"
zašeptal a přitáhl mě k sobě ještě blíž.
A tak jsme tam jen seděli. Bez dalších slov. Jen v tichu, který už tolik nebolelo.
______________________________
Omlouvám se za chyby
