16. Prosince
Ráno začalo tichým šustěním závěsů, které se lehce hýbaly v mírném průvanu. Venku bylo ještě šero. Šedivé nebe viselo nízko nad Brnem, a z dálky se ozývalo tlumené troubení tramvaje. V bytě panovalo příjemné ticho, jen tiché oddechování Calina, který ležel vedle mě na boku, s jednou rukou přes peřinu. Obličej měl klidný, bezstarostný.
Ale mně bylo divně. Otevřela jsem oči a hned věděla, že něco není v pořádku.
Břicho jsem měla stažené. Ne jako při menstruaci. Jako by mi žaludek někdo mačkal a kroutil. Přišlo to náhle, vlna nevolnosti, která mě donutila se během vteřiny posadit a přikrýt si pusu rukou.
Bez jediného slova jsem se zvedla a rychle vyklouzla z postele. Bosky jsem přeběhla přes chodbu a zabouchla za sebou dveře od koupelny, jen tak tak se stihla sklonit nad záchod, než to přišlo.
Zvracela jsem. Jednou, podruhé… a napotřetí už mi jen slzely oči a tělo se mi třáslo. Sedla jsem si vedle, opřela se o studenou stěnu a zavřela oči. Hrdlo mě pálilo a v hlavě mi hučelo. Trvalo dlouho, než jsem se znovu nadechla normálně.
V hlavě mi vířilo tisíc myšlenek. Viróza? Otrava jídlem? Anebo...
Najednou se mi prudce sevřel žaludek jiným způsobem. Tichá, ostrá panika, která se mi zvedla až do krku.
Menstruace.
Ztuhla jsem. Zavřela oči. V duchu jsem se snažila dopočítat. Kdy naposledy? Listopad? Možná i konec října?
"Ne"
zašeptala jsem sama pro sebe.
"To není možný"
Ale bylo. Bylo to až příliš možný.
Když jsem se po chvíli vrátila zpátky do ložnice, Calin už se probouzel. Ležel na zádech, zívnul a promnul si oči.
"v pohodě zlato?"
zamžoural na mě, když jsem se snažila tvářit co nejvíc v klidu.
"Jo. Jen mi bylo trochu šoufl"
pousmála jsem se.
"Asi jsem snědla včera něco, co nesedlo"
"Chceš donést čaj?"
zvedal se hned, ale zarazila jsem ho jemně rukou.
"Ne, vážně v pohodě. Udělám si ho sama. Je mi už líp"
políbila jsem ho do vlasů a on se znovu svalil zpátky na polštář.
Zatímco on se natáhl po mobilu, já si potichu oblékla mikinu, džíny a nasadila čepici. Vzala jsem si tašku, klíče a mobil.
"Jdu si jen na chvíli vyvětrat hlavu, za chvíli jsem zpátky, dobře?"
zavolala jsem přes rameno.
"Jo... dej vědět, kdybys něco potřebovala"
zamumlal ještě napůl ospale.
Zabouchla jsem za sebou dveře a sjela výtahem dolů. Na ulici byla zima. Studený prosincový vítr mi šlehal do tváře, ale já šla rychle, jako bych utíkala před vlastními myšlenkami.
Každý krok směrem k lékárně byl plný nervozity a strachu z toho, co přijde.
V hlavě mi bušilo, jestli si to jen nenamlouvám, jestli ten test vůbec bude mít smysl. Přesto jsem v rukou držela pár drobných a věděla, že si ho koupím, ať to dopadne jakkoliv.
V lékárně jsem si vzala jeden z nejjednodušších testů, rychle zaplatila a už běžela zpátky domů, srdce mi bušilo jako o závod. Snažila jsem se tvářit, že jsem v klidu, ale ruce se mi třásly.
Jakmile jsem byla zpátky doma, zabouchla jsem za sebou dveře, zamkla a šla do koupelny. Položila jsem test na okraj umyvadla a začala čekat. Čekala jsem, i když jsem věděla, co vidím v té malé plastové krabičce.
Když se na testu objevily dvě jasné čárky, téměř jsem nevěřila vlastním očím. Srdce se mi rozbušilo ještě víc. Směs strachu a radosti, která ve mně vřela, byla skoro nesnesitelná. Co teď? Co řeknu Calinovi? Jak to vezme? A zároveň tam byla ta malá jiskřička štěstí, to nové, neznámé, co mě zároveň děsilo i lákalo.
Sama se sebou jsem bojovala v tichu koupelny, zatímco jsem držela ten malý test v ruce a přemýšlela, co bude dál.
______________________________
Omlouvám se za chyby
