Pohled Niky
-----------------
Bylo to fakt zvláštní… Po dvou letech takovýho zběsilýho života jsem najednou seděla doma na gauči, v klidu, s dekou přes nohy, v ruce čaj a na stole nachystaný čerstvě upečený brownies. A měla jsem pocit, že se něco mění. Ne špatně. Jen… něco.
Zírala jsem do stropu, když mi píp telefon. Áďa.
„Jsem před barákem, jdu tě zabít lásko 😭„
Vyletěla jsem jak torpédo ke dveřím a když jsem ji otevřela, fakt jsem se musela držet, abych ji rovnou nesejmula v objetí.
"Ty kráso!"
vypískla jsem a objala ji kolem krku.
"Niky!"
Byla pořád taková jak si ji pamatuju, jen vlasy měla o něco delší a v očích jí svítilo něco novýho.
"No pojď dál, holka! Máš toho co dohánět!"
vtáhla jsem ji dovnitř a ona si hned zuvala boty.
"Voní to tu jako tvoje brownies"
zamrkala na mě
Sedla si na gauč, nohy si hned stáhla pod sebe a koukala kolem.
"Tady se ale sakra změnilo. A přitom všechno zůstalo stejný"
Usmála jsem se.
"No, trochu jo. Ale teď povídej, Holandsko?! Mluv. Všechno"
Áďa se zasmála, napila se čaje a opřela se do polštářů.
"Hele, to bylo šílený. Původně jsem tam měla bejt tři měsíce, víš to. Jenže pak jsem dostala nabídku prodloužit to na půl roku, a pak se to najednou táhlo. Práce v agentuře byla fakt super. Trochu stres, jo, ale hodně jsem se naučila. A taky jsem se naučila, že sýry se fakt jedí skoro ke všemu"
"A kluci v dřevácích?"
pozvedla jsem obočí.
"Prosím tě, žádnej dřevák, ale byl tam jeden týpek, co se mnou dělal na projektu. Jmenoval se Jacob, totální nerd, ale když tancoval na stole na večírku, zamilovala jsem se. Asi na pět minut, ale počítá se to"
Rozesmály jsme se obě a já se najednou cítila jak v těch dobách, kdy jsme si posílaly hloupý memes a řešily, jestli máme stejnej lak na nehtech.
Áďa mezitím sáhla po hrníčku, zvedla ho, a pak najednou ztuhla.
"Moment…"
Naklonila se ke mně.
"Co to máš na ruce?!"
Pokrčila jsem rameny a trochu nastavila ruku.
"Jo, no… Řekla jsem ano"
Áďa se chvilku dívala, a pak vyprskla smíchy i dojetím zároveň.
"Ty si děláš prdel! Niky! To jako vážně?! A tys mi to řekla až teď?!"
"Chtěla jsem to říct osobně, víš? Tohle nešlo po zprávách"
"Ukaž! Ukaž ještě!"
Přitáhla si moji ruku blíž.
"Ten je nádhernej! Aaaaa… kdo to všechno věděl?!"
"V podstatě celý studio. A Petr ho málem zabil, když zjistil, že šel prstýnek vybírat bez něj"
„Jo, tak Petr se koukám nezměnil"
zasmála se
Zrovna jsem jí chtěla vyprávět tu scénu se slunečnicema, když se z chodby ozvalo bouchnutí dveří
"Zlatooo, jsem domaáá! A nesu i toho šílence, co mě dneska přinutil jít s ním řešit kafe místo textů"
Vzápětí se ve dveřích objevili oba, Calin s batohem přes rameno a Petr s úsměvem od ucha k uchu.
Oba ze zarazili když Áďu viděli.
"Cau, kámo. Přepadovka"
"To mi ani neřekneš, že máme návštěvu?"
otočil se na mě Calin.
"A připravit se na Áďu? To nejde. To musíš prostě přežít"
"No to jsem si mohl myslet…"
zašklebil se ale hned na to se začal smát a šel jí obejmout a Petr hned za ním.
Večer se nesl ve znamení smíchu, vzpomínek a cukru.
A když Áďa odcházela, měla jsem pocit, že se jeden velkej kus mozaiky konečně vrátil na svoje místo.
Chyběla nám. Mně. Všem. Ale teď už je zpátky. A zatím je všechno v pořádku.
___________________________
Omlouvám se za chyby
