Už když jsem zaslechla kliku u dveří a tlumený smích na chodbě, věděla jsem, že malý Viktor poznal, kdo to je. Seděla jsem v obýváku s nohama nataženýma na sedačce a ruce jsem měla položené na bříšku. Byl to jeden z těch pomalejších, líných dnů, takových, kdy si člověk přeje, aby nepřicházely žádné povinnosti.
"Mamí! Mamííí!"
ozvalo se z chodby.
"No jo, lásko, běž se podívat, kdo to je"
usmála jsem se.
A on nečekal ani vteřinu. Rázem se rozběhl směrem ke vchodovým dveřím. Slyšela jsem, jak se jeho malýma nožkama ozývá ťapkání po chodbě, a pak už jen
"Stejdaaa!"
Calin otevřel dveře a přesně v ten moment se Viktor vrhnul Petrovi kolem nohou.
"No čau, ty prďolo!"
zasmál se Petr a okamžitě ho zvedl do náruče.
"Ty jsi ale vyrostl! Co to tu máme za velkýho kluka?"
"Mám auto a… tátu!"
začal mu Viktor vysvětlovat s nadšením v hlase.
"To je super kombo"
mrkl na něj Petr se smíchem a donesl si ho s úsměvem až do obýváku.
"Nazdaar"
usmál se na mě, jakmile mě zahlédl.
"Ahoj, strejdo"
odpověděla jsem mu pobaveně a natáhla se, abych ho objala, co to břicho dovolilo.
"Jak se máš?"
"Dneska už skvěle. Tenhle malej mi zvednul náladu hned, jak mě zahlídnul"
Viktor si mezitím už spokojeně sedl Petrovi na klín a ukazoval mu plastovou hračku, co měl v kapse.
"To je auto!"
prohlásil vítězoslavně.
"Fakt jo? A jak jezdí?"
Viktor se hned dal do předvádění:
"Brmmm! Tůt tůt!"
Petr s ním šel s radostí do toho.
Bylo hezký je pozorovat.
"Je jako tvoje miniverze, fakt. Stejně tvrdohlavej a zvědavej"
uchechtl se Petr směrem ke Calinovi, když se konečně taky připojil do obýváku s čajem.
"To se mám bát, nebo být pyšnej?"
zeptal se Calin.
"Boj se"
zamrkal Petr s úsměvem.
Seděli jsme chvíli všichni spolu, smáli se, povídali si. Viktor lítal kolem a vždycky se zase přitulil Petrovi na klín. A bylo v tom něco… hrozně přirozenýho.
"Jo, a ještě něco"
zvedla jsem obočí s úsměvem
"měli jsme včera večer debatu o jménech. Pořád nevíme, jestli to bude kluk nebo holka, ale Matyáš zatím vede"
"Matyáš? To zní dobře"
Petr přikývl.
"A pro holku máme asi pět tipů a žádnej jistý."
"Ale tak… ať je to kluk nebo holka, hlavně ať má bráchu, kterej ho nebo ji bude chránit, viď?"
"Já sem bjácha"
ozval se hrdě Viktor.
"Jo kámo, a budeš ten nejlepší!"
Zatímco kluci stavěli v obýváku z kostek garáž pro Viktorovo auto a smáli se tomu, jak se garáž pokaždé sesune, já jsem si užívala ten klid
Petr u nás zůstal celý odpoledne. A pak si i vzpomněl že mu máma dala bábovku co pekla
Malýmu chutnalo, měl bábovku až za ušima a drobky úplně všude, ale smál se na celý byt. Calin si mezitím vzal foťák a začal fotit tu scénu, malýho s rozesmátým obličejem, jak sedí na zemi vedle Petra, bábovka v ruce, stavba z kostek za ním a světlo z oken, co vytvářelo na zemi krásný teplý stíny.
"Měli bychom mu to všechno jednou ukázat"
řekla jsem tiše.
"Ukážeme. A on nám pak nebude věřit, že byl takovej prcek"
usmál se Calin a cvakl další fotku.
K večeru si Viktor sedl ke mně na gauč a přitulil se mi k břichu.
Byl unavený, ale nechtěl si to přiznat. Ještě chvíli si hrál s plyšákem, co mu přinesl Petr, ale oči mu těžkly.
"Já ho asi pomalu uložím"
řekla jsem klukům.
"Chceš s tím pomoct?"
zeptal se Petr.
"Díky, ale zvládnu to. Běž si dát s Calinem chvíli klid, já ho uspím"
Odnesla jsem ho do pokojíčku. Už si ani nevzal do postýlky všechny hračky jako jindy, jen jedno autíčko. Přitulil se ke mně, když jsem mu šeptala pohádku, a během pár minut spokojeně oddychoval.
Vrátila jsem se zpátky do obýváku, kde už Petr seděl s čajem a s Calinem se bavili o nové hudbě, co plánuje. Bylo zvláštní, jak mi najednou tenhle moment přišel dokonalej.
_____________________________
Omlouvám se za chyby
