O dva měsíce později
"Tak jdem?"
zeptal se Calin a natáhl ke mně ruku s jemným úsměvem.
"Jdem"
přikývla jsem a sevřela mu prsty.
Venku byl ostrý mráz, zem pokrytá tenkou vrstvičkou sněhu a vzduch voněl zimou. Calin měl kolem krku omotanou šálu a v druhé ruce nesl moji složku s výsledky z minulé návštěvy. V čekárně to bylo klidné, jen dvě maminky s bříškem a jedna starší paní v rohu.
Posadili jsme se. Bylo brzy ráno, kolem deváté, a Calin mi lehce třel hřbet ruky palcem. Byl viditelně nervózní. I když nic neříkal, poznala jsem to z jeho pohledů a z toho, jak se každou chvíli rozhlížel kolem.
"Jsi v pohodě?"
"Jo… jen… netušil jsem, že z prohlídky u gynekoložky budu takhle nervózní"
přiznal se tiše a trochu se zasmál.
"Vždyť ani nebudeš uvnitř. Jen chvilku, u ultrazvuku"
"To právě stačí"
Když nás sestra zavolala, stiskl mi ruku pevněji. V šatně jsem si sundala kabát a převlékla se, zatímco Calin čekal vedle. Když nás doktorka uvítala v ordinaci, usmála se na nás mile.
"Tak co, slečno, dneska už i s partnerem?"
"Jo, dneska už to ví taky"
usmála jsem se a Calin přikývl.
"Výborně. Tak se pojďme podívat, jak se miminku daří"
Lehla jsem si na lehátko a vyhrnula si tričko. Studený gel mě trošku zamrazil, ale hned potom se na obrazovce začal rýsovat známý tvar. Malý, droboučký stín. Tohle byl náš človíček. Naše miminko.
"Tak… aktuálně dvanáctý týden, ale blížíme se ke třináctému. Všechno vypadá naprosto v pořádku. Srdíčko tluče hezky"
Oblékla jsem se a pak jsme si ještě chvilku povídali s doktorkou o dalším průběhu. Všechno šlo zatím hladce. Dostala jsem termín další kontroly za čtyři týdny a brožurku o vývoji miminka
Probudila jsem se dřív než obvykle. Zatímco venku ještě pomalu svítalo a svět byl tichý, ležela jsem v posteli a dívala se na strop. Calin vedle mě klidně spal, otočený ke mně zády, dýchal pomalu, pravidelně. Na nočním stolku jsem měla položený ten malý černobílý obrázek z ultrazvuku. Sáhla jsem po něm a znovu se na něj zadívala.
"Dvanáctý týden…"
pomyslela jsem si a i když jsem si to opakovala už asi po sté, pořád mi to připadalo jako sen. Reálný sen. Uvnitř mě roste nový život.
V ten moment se Calin pohnul, otočil se ke mně a otevřel oči. Chvilku na mě jen tak koukal, pak se natáhl a pohladil mě po vlasech.
"Dobré ráno, mamino"
zamumlal tiše s úsměvem.
"Dobré ráno, tatínku"
Později dopoledne
Udělali jsme si pomalou snídani. Vajíčka, opečený tousty, čaj. Calin mi nedovolil nic těžkýho zvedat, a kdykoliv jsem vstala od stolu, už stál za mnou a ptal se, jestli něco nepotřebuju. Bylo to rozkošný, ale občas trochu přehnaný.
"Lásko, jsem těhotná, ne ochrnutá"
zasmála jsem se, když mi chtěl i otevřít skříň.
"Já vím, já vím… ale chci se starat"
Po snídani jsme si sedli na gauč. Pustili si film, ale stejně jsme ho sotva vnímali. Pořád jsme se vraceli k včerejšku, k tomu okamžiku u doktorky. Calin pořád držel v ruce vytisknutý ultrazvuk a občas se na něj zasněně podíval.
"Napadlo tě už, co by to mohlo být? Kluk nebo holka?"
zeptala jsem se.
"Hm… víš, že vlastně vůbec nevím? Asi by mi to bylo jedno"
odpověděl zamyšleně.
"Fakt"
"Jo. Holčička by byla malá princezna, co bude úplně po tobě. Ale i kluk by byl super. Někdo, koho budu moct učit různý věci… a kdo mě třeba časem naučí něco novýho"
Přitáhla jsem si jeho ruku na břicho.
"Ať už je to cokoliv… hlavně, aby bylo zdravý"
"Přesně tak"
Po obědě jsme se vydali na krátkou procházku, protože jsme oba cítili, že trochu čerstvého vzduchu neuškodí. Prošli jsme parkem, ruku v ruce, a v hlavě mi pořád běželo tolik otázek, jak to zvládneme, jak to bude dál… ale zároveň i tolik radosti, klidu a důvěry v to, že když jsme spolu, zvládneme všechno.
K večeru jsme se vrátili domů. Udělala jsem si čaj a zachumlala se do deky. Calin zatím vytáhl notebook a začal googlit všechno možné o vývoji miminka v dvanáctém týdnu.
Ten den jsme zakončili tiše. Večer jsem si lehla dřív a Calin přišel za mnou, když jsem už skoro usínala. Položil se vedle mě, objal mě zezadu a přitiskl si dlaň na moje břicho.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
