Cestou zpátky už jsme toho moc nenamluvili. Ale bylo to jedno z těch tich, co hřeje. Calin mě pořád držel za ruku. Ne tak, aby to bylo nápadný nebo majetnický, spíš jemně, jako by mi říkal "Jsem tady, jestli mě ještě chceš."
Když jsme dorazili ke vchodu, zastavila jsem se. Petrův byt. Moje dočasný útočiště. Podívala jsem se na dveře, jako bych v nich měla najít odpověď na otázku, kterou jsem si kladla celý dny. Jenže odpověď pořád nikde.
"Tak… jsme tady"
řekl tiše Calin, pustil mi ruku, ale zůstal stát těsně vedle.
"Jo"
přikývla jsem a podívala se na něj.
Chvíli nic neříkal. Jen mě pozoroval, jako by se snažil přečíst, co mi běží hlavou.
"Víš"
začal opatrně,
"nechci na tebe nijak tlačit. Jen… jsem si říkal, jestli třeba… nechceš dneska zkusit jít domů. Se mnou. Jen na chvilku. Ne na pořád. Jen… zkusit to"
Polkla jsem. Srdce mi trochu zrychlilo.
"Já nevím, Caline"
odpověděla jsem popravdě.
"Není to tak, že bych nechtěla. Jen… mám strach, že když se vrátím, všechno se vrátí taky. Ty chvíle, kdy jsem nevěděla, co je pravda a co ne. A to bolí"
Přikývl.
"Já vím. A máš na to právo. Já jen… nechci, aby sis připadala, že jsi někde jinde, protože nemáš kam jít. Máš domov. Máš mě. Pořád"
Usmála jsem se. Slabě, ale upřímně.
"Díky. Fakt díky"
V tu chvíli se dveře otevřely a Petr se opřel o rám.
"Hele, přestanu bejt třetí kolo u vozu, nebo si vás mám adoptovat oba?"
zasmál se. Ale v očích měl klid a pochopení.
"Zatím to ještě nechám na tobě"
odpověděla jsem s úsměvem.
Calin se pomalu otočil k odchodu.
"Zavolej, kdykoliv budeš chtít. Kvůli čemukoliv"
"Jo… zavolám"
kývla jsem.
A pak už jen zmizel v ulici. Pomalu. Beze spěchu. A přesto jsem cítila, jak si s sebou nese naději, kterou jsme dneska společně probudili.
Bylo zvláštní být zase sama. Dveře se za Calinem zavřely a já chvíli jen stála na chodbě, s rukou stále na klice, jako bych váhala, jestli ho nemám ještě zavolat zpátky. Ale bylo pozdě. A možná ani nešlo o to, co udělám teď hned. Možná šlo o to, co bude dál.
Zula jsem si boty, svlékla bundu a zamířila rovnou do obýváku. Petr nebyl nikde vidět, asi šel zpátky do pokoje. Zapadla jsem na gauč, do známýho koutku u okna, kde jsem poslední dny trávila většinu času.
Ale tentokrát to bylo jiný.
V hlavě mi pořád dokola běžel jeho hlas. Jak se mě ptal, jestli nechci domů. Ne na pořád. Jen zkusit.
Domů…
Najednou mi v hlavě znělo to slovo jinak. Ne jako místo. Ale jako člověk. Ať už jsem se snažila sebevíc, byla to právě jeho přítomnost, která mi chyběla nejvíc. Jeho pohledy, jeho tichý úsměvy, jeho hloupý vtipy i to, jak hrál na kytaru, když si myslel, že ho nikdo neposlouchá.
Měla jsem strach.
Ale zároveň… jsem po tom toužila.
Na ruce jsem si celou dobu hrála s prstýnkem, kterej jsem celou dobu i přes to všechno nesundala...
Vešla jsem do kuchyně, napustila si sklenici vody. A pak jen tak stála, opřená o linku. Sklopila jsem pohled k zemi a šeptla:
"Možná už je čas"
"Na co?"
ozvalo se tiše ode dveří. Petr.
Zvedla jsem k němu pohled. Nebyl překvapenej, jen mě pozoroval tím svým klidným pohledem, kterým jako by věděl všechno, i když jsem neřekla nic.
"Na návrat"
odpověděla jsem po chvíli.
Petr přikývl.
"Ale?*
"Ale bojím se, že to zase zabolí"
Pomalu ke mně přešel, položil mi ruku na rameno.
"Všechno, co za něco stojí, bolí. Ale podle toho, jak se na něj díváš… bych řek, že už bolí víc, když s ním nejsi"
Sklopila jsem oči. Nemusela jsem odpovídat. Měl pravdu.
_________________________________
Omlouvám se za chyby
