Byla jsem na balkoně.
Zabalená v šedý mikině, co mi kdysi dal Calin. Ještě voněla stejně.
Bylo brzo odpoledne a Petr byl ještě někde pryč. Ani jsem nechtěla vědět kde. Cítila jsem se už pár hodin trochu líp než včera, ale to "líp" bylo jen relativní. Nešlo o to, že bych přestala myslet na to, co jsem viděla. Šlo jen o to, že už jsem tolik nebrečela.
V ruce jsem držela mobil.
Vibrace jsem vypnula, notifikace taky. Ale stejně jsem ho pořád držela.
Pořád jsem čekala, že tam něco bude.
Další zpráva. Další volání. Další pokus.
A taky tam byly.
Desítky zpráv. Volání. Prošvihnutý hovor za hovorem.
Od něj.
Ale neotevřela jsem nic.
Ne že bych nechtěla, chtěla jsem. Strašně.
Ale v hlavě mi pořád blikala ta scéna.
Ta postel. Ty ruce. Její tvář.
Byla jsem rozbitá.
A hlavně jsem si říkala „Co když otevřu zprávu a… zlomí mě to ještě víc?“
Tak jsem ji radši neotevřela.
Zvedla jsem se, protáhla se a šla pomalu dovnitř.
Umyla jsem si ruce ve dřezu. Udělala si čaj.
Ticho v bytě mi dunělo v hlavě.
Někdy je samota fajn. Ale tohle nebyla samota. Tohle bylo prázdno.
Mobil ležel na stole.
Když začal zvonit, leknutím jsem málem převrhla hrnek.
"David volá"
Zamrkala jsem. David? Proč?
Chvíli jsem jen zírala na jméno, ale nakonec jsem to vzala.
"Ahoj?"
"Niky, čau. Neruším?"
"Eh... ne, v pohodě"
řekla jsem tiše
a snažila se zvednout hlas. Ale znělo to, jako bych právě vstala z postele po týdnu chřipky.
"Hele..."
začal váhavě, ale pak rovnou
přešel k věci.
"Já vím, že je to možná blbý, že volám, ale... jsem byl dneska chvíli ve studiu. Potkal jsem tam Calina"
Na chvíli se mi zastavilo srdce.
"Jo?"
"Jo. A hele… nebudu ti lhát. Vypadal jak zombie. Seděl tam jak kdyby se celý svět rozpadl"
Mlčela jsem. V krku jsem měla knedlík. Ale nic neříkala.
A on pokračoval.
"Nemusíš mi nic říkat, v pohodě. Jen jsem chtěl, abys věděla, že... to, co se mezi váma děje, je vidět. Víc, než si asi myslíte"
Odmlčel se a pak dodal
"A že kdyby cokoliv, klidně se ozvi. Můžeš mi říct cokoliv. Nebo mlčet. Taky v pohodě. Jen... nejsi v tom sama, víš?"
Zavřela jsem oči a poprvé za celý den mi po tváři stekla slza. Tichá, nenápadná, ale bolela stejně jako ty první.
"Díky, Davide"
zašeptala jsem.
"Fakt… díky"
"Kdybys chtěla někdy pokec, přijeď do studia. Není to jen pro kluky, co chtěj dropnout hit, jo?"
Chtěla jsem se zasmát, ale místo toho mi jen zacukaly koutky.
"Jasně. Díky"
Rozloučili jsme se a hovor skončil.
A já si sedla zpátky na postel.
Neotevřela jsem zprávy. Neodpověděla jsem na volání.
Ale v hlavě mi rezonovalo jedno
"Nejsi v tom sama."
Ráno bylo tiché.
Slunce líně prosvítalo mezi závěsy, ve vzduchu voněla káva a Petr zrovna seděl na kraji postele a obouval si boty.
