Byl večer.
Seděla jsem u kuchyňskýho stolu a míchala už asi patnáct minut ten samej čaj. Byl vlažnej. Jako moje hlava. Jako moje rozhodnutí.
Petr vešel do místnosti v černým tričku, vlasy lehce rozcuchaný, protože si do nich neustále sahal. V ruce měl sklenici vody a jakmile mě viděl, zpomalil krok.
"Dobrý?"
zeptal se tiše a přisedl si naproti mně.
"Nevím"
hlesla jsem.
Chvíli jsme oba mlčeli. A pak jsem jen tiše vypustila to, co mě tížilo celý den.
"Já… ho pořád miluju, Petře"
Nepřekvapilo ho to. Jen sklonil pohled k hrnku přede mnou a kývl.
"Vím"
"Ale zároveň… to fakt nejde. Prostě… to, co jsem viděla…"
hlas se mi zadrhl.
"Jako by mi někdo vzal všechny jistoty. A já mu chci odpustit, vážně. Ale pokaždý, když si na něj vzpomenu, slyším v hlavě ten moment. Tu tichou místnost. Jeho a ji"
Petr chvíli nic neříkal. Pak si povzdechl a opřel se loktem o stůl.
"Víš, Niky… Nejsi slabá, protože ho miluješ. Ani protože o něm přemýšlíš. A to, že mu neumíš odpustit hned, tě nedělá horším člověkem. Jen člověkem, co se snaží chránit svoje srdce"
Zvedla jsem k němu oči.
"A když už nechci svoje srdce chránit? Když chci, aby zase patřilo jemu?"
Petr se pousmál, ale byl v tom smutek.
"Pak mu ho budeš muset pomalu vracet. Po částech. A doufat, že tentokrát ti ho nerozbije"
Znovu jsem sklopila zrak.
"Bojím se…"
"To je v pořádku. Láska, která nestojí za trochu strachu, nestojí za nic"
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jestli chci jít dál, musím přestat utíkat.
A možná… začít jít zpátky. K němu. Pomalu. Ale jít.
Seděla jsem u okna a dívala se na ulici. Slunce sice svítilo, ale ve mně bylo pořád šedo. Včerejší večer s Petrem mě trochu uklidnil… ale stejně jsem se zase ráno probudila s tíhou na hrudi.
Petr přišel z koupelny s vlhkými vlasy a natáhl si mikinu.
"Hele, Niky… dneska jdu do studia, jo? S Davidem máme rozdělaný nějaký věci"
"Můžu jít s tebou?"
přerušila jsem ho dřív, než dořekl.
Zvedl hlavu. Chvíli na mě jen koukal. Asi nečekal, že něco takovýho řeknu.
"Fakt chceš?"
"Jo. Už mě nebaví jen sedět doma. Potřebuju změnu. Třeba mi to trochu pročistí hlavu"
Chvilku váhal, ale pak kývl.
"Dobře. Tak se obleč, vyrazíme za půl hoďky"
Když jsme vešli do budovy, bylo tam ticho. Slyšela jsem jen tlumený zvuk kytary za jedněmi dveřmi. Petr se zastavil.
"Zní to, že už je tam někdo..."
Otevřel dveře. Dál nešel. Jen se trochu pootočil ke mně.
"Zůstaň chvilku tady"
zašeptal. A pak vešel dovnitř.
Udělala jsem pár kroků a zůstala stát těsně za rámem dveří, kde mě nebylo moc vidět.
A pak jsem ho uviděla.
Calin seděl na zemi v rohu místnosti. Opřenej zády o stěnu, na klíně měl kytaru. Prsty se mu pomalu pohybovaly po hmatníku, jako by ani nevnímal okolí. Hrál tiše, jen pro sebe. A k tomu si potichu broukal melodii.
Ztuhla jsem.
Poznala jsem ty akordy. Tu písničku jsem milovala od první chvíle, co mi ji jednou večer pustil ve sluchátkách, když jsme leželi na dece uprostřed pole. Slyšela jsem ji jen párkrát, ale od té doby měla svoje místo… v něm. V nás.
Teď ji hrál.
Oči měl sklopené, soustředěné. Ale přesto jsem viděla, že se v nich něco děje. Jakoby se leskly. Ale nespadla jediná slza. Jen… mlčky seděl a hrál.
A já tam stála a dívala se. Ani jsem nedýchala. Ten zvuk kytary mě zabolel. Ale zároveň zahřál.
Po chvíli se zvedl, opatrně položil kytaru na gauč, narovnal se, a pak mě uviděl.
Naše oči se střetly. Zůstal stát, jako by se bál cokoliv říct.
"Ahoj"
vydechla jsem tiše.
"Ahoj"
odpověděl stejně tichým hlasem.
Dlouho jsme na sebe jen koukali. Vzduch mezi námi byl nabitej. Jako kdyby viselo něco nevyřčenýho těsně ve vzduchu.
"Já… nevěděl jsem, že přijdeš"
řekl opatrně.
"Já taky ne. Rozhodla jsem se na poslední chvíli"
Mlčel. Očima sklouzl na moji ruku, pak zpět do očí.
"Hrál jsi moji oblíbenou"
řekla jsem tiše.
"Já vím"
přiznal.
"Poslední dny jsem… nevěděl, co jinýho dělat. Jen jsem hrál. Pořád dokola"
Nadechla jsem se. Udělala malý krok blíž. Ne k němu, ale ke středu místnosti. Jen symbolicky.
"Vypadáš unaveně*
poznamenala jsem.
"Nejspíš jo. Nespal jsem. Měl jsem tě v hlavě. Pořád"
To, jak to řekl, mě zasáhlo víc než cokoliv jinýho. Nebyla v tom přehnaná emoce. Jen čistá pravda.
"Já taky nemůžu spát"
přiznala jsem.
Zase chvíli mlčel. Pak sebral odvahu udělat jeden krok směrem ke mně. Zastavil se na půl cesty.
"Nevím, co mám říkat. Asi to, že mě to mrzí nestačí…"
"Já vím"
přerušila jsem ho tiše.
"A možná to nestačí. Ale víc už stejně říkat nemusíš"
Dívali jsme se na sebe. A najednou se to v mém nitru začalo lámat. Pomalu, potichu, ale jistě. Ta zeď, co jsem kolem srdce postavila… začala praskat.
Došla jsem k němu blíž. Jen kousek. Cítila jsem jeho přítomnost. Jeho nervozitu. A možná i naději.
"Nevím, jestli ti umím odpustit na sto procent…"
řekla jsem upřímně.
"Ale vím, že to chci. Že to potřebuju. Protože jinak… nemůžu dýchat"
Calin mlčky přikývl. Udělal poslední krok. Mezi námi nebyla už žádná vzdálenost.
Vzal mě jemně za ruku. Opatrně, jako by se bál, že si to rozmyslím.
A já ji neucukla.
"Nevím, jak dlouho to bude trvat…"
zašeptala jsem.
"Já nikam nespěchám"
odpověděl.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
