Ráno bylo tiché. Niky se z postele zvedla dřív než já, a když jsem přišel do kuchyně, seděla u stolu s Áďou na telefonu na hlasitém hovoru a zrovna si domlouvaly, kam půjdou. Byla nadšená, celá rozzářená. Miloval jsem na ní to, jak jí stačí málo, aby byla šťastná. Třeba jen obyčejný den venku s kamarádkou.
"Vrátím se až večer, jo?"
mrkla na mě, když zavěsila.
"Dobře, aspoň budu mít chvíli ticho a klid"
provokoval jsem.
Zasmála se, přešla ke mně a objala mě kolem pasu.
"Jsi strašnej, víš to?"
"Trochu jo…"
políbil jsem ji do vlasů a přitáhl si ji k sobě.
"Ale budeš mi chybět"
dodala tiše.
"Ty mě taky"
Chvíli jsme jen tak stáli. Pak se zvedla, převlékla se a s úsměvem na tváři odešla.
Zůstal jsem doma. Dělal jsem nějaké úpravy na beatu, chvíli scrolloval, napsal Petrovi, jestli večer nezajdeme na pivo, ale odepsal mi, že má moc práce.
Pak jsem se zaposlouchal do nějakého staršího beatu a úplně zapomněl na čas. Až když mi dohrála skladba, uvědomil jsem si, jaké je ticho.
A právě v tu chvíli, zvonek.
Zamračil jsem se.
Nikdo nic nehlásil. Ani kurýr, ani Petr, nikdo mi nepsal, že by se stavil.
Přešel jsem ke dveřím a otevřel je.
Za nimi stála… Klára.
Zarazil jsem se.
Vlasy rozcuchané, oči zarudlé, tváře mokré od slz. Těžce dýchala, v ruce křečovitě svírala popruh nějaké látkové tašky.
"Prosím… já…"
zlomil se jí hlas.
"Já fakt nevěděla, kam jinam jít… promiň, že takhle…"
"Kláro? Co se děje?"
"Jsem úplně v háji… Já… já už fakt nemůžu, Caline"
"Hele, já nevím, jestli je dobrej nápad, abys tady…"
"Jen na chvíli. Jen… si potřebuju sednout, fakt. Nikoho jinýho už nemám"
Zamkl jsem se do vnitřního boje. Všechno křičelo, že je to špatný. Ale ta část ve mně, co byla vychovaná k tomu, že se nenechává holka brečet venku, zvítězila.
Poodstoupil jsem.
"Tak pojď na chvíli. Ale jen na chvíli, jo?"
Přikývla a vešla.
Seděla na gauči, skloněná, objímala si kolena. Já zůstal stát opodál. Z tašky vytáhla lahev vodky. Jen tak mimochodem.
"To sis přinesla?"
zeptal jsem se opatrně.
"Jinak bych se sem vůbec neodvážila přijít"
šeptla.
"Potřebovala jsem si dodat kuráž. Ale… teď nevím, jestli to bylo správný"
Seděl jsem tiše. Hlava mi hučela. Tohle jsem vážně nečekal.
"Chceš…?"
nabídla mi lahev.
Zaváhal jsem. Ale pak jsem si řekl, že jeden panák na uklidnění situace nebude konec světa.
Sedli jsme si. Nalili jsme si. A Klára začala mluvit.
O tom, jak je sama. O tom, že dělala chyby. Že všechno podělala a že si všechno zničila vlastní vinou. Zněla zlomeně. A čím víc pila, tím byla otevřenější. Anebo jen chtěla být.
Já sám si připadal víc a víc mimo. Nevěděl jsem, jestli je to alkoholem nebo tou situací. Ale svět se začal mírně naklánět, hlava byla těžká.
"Hele, já asi půjdu spát…"
zamumlal jsem po nějaké době.
"Pomůžu ti"
řekla tiše.
Pohled Niky
____________
S Áďou jsme si ten den užívaly naplno. Byly jsme v centru, pak v kavárně, daly jsme si kafe, zmrzku, fotily se, smály se a prostě jsme zapomněly na celý svět.
"Jsem ráda, že jsme spolu"
řekla mi Áďa.
"Fakt jsi mi chyběla"
"Ty mně taky. Hodně. Měla bych ti psát častěji"
"To bys měla"
mrkla na mě a strčila do mě ramenem.
Byl to jeden z těch dní, kdy máš pocit, že je všechno správně. Kdy se směješ a nemáš jedinou starost. Nevěděla jsem, že se všechno zhroutí tak rychle.
Domů jsem dorazila chvíli po deváté večer.
Vchodové dveře nebyly zamčené, což mě trochu překvapilo.
Vstoupila jsem tiše dovnitř.
V obýváku bylo ticho. Všude zhasnuto, jen pod prahem ložnice svítil tenký pruh světla.
Přešla jsem ke dveřím. Pomalu, bez podezření. Ani jsem netušila, že dýchám nějak víc zhluboka, než bych měla.
Otevřela jsem je.
A svět se zastavil.
Calin ležel v posteli. Vedle něj Klára. Oba nazí. Spali. Nebo možná jen předstírali, že spí. Nehýbali se.
Moje tělo se okamžitě napjalo.
Zavřelo se mi hrdlo.
Nejdřív jsem se ani nepohnula.
Jen jsem tam stála.
Pak se mi v očích nahrnuly slzy.
"Co to… co to sakra…?"
vydechla jsem.
Calin se pohnul. Otevřel oči. Zahlédl mě.
"Niky?! Počkej! Počkej, to není..."
vyskočil z postele.
"Není to tak, jak to vypadá!"
Ale já ho už neslyšela.
Otočila jsem se a rozběhla se pryč. Slzy mi stékaly po tvářích. Nedokázala jsem dýchat. Nemohla jsem zůstat. Ne tam. Ne po tom, co jsem právě viděla.
Zabouchla jsem dveře. Vyběhla schody. Utíkala z baráku.
Nezpomalila jsem ani na vteřinu.
Věděla jsem přesně, kam musím jít. Kde bude někdo, komu můžu věřit. Někdo, kdo mě vždycky podrží.
Za Petrem.
____________________________
Co to ten Calin vyvádí?
Omlouvám se za chyby
