Byly to už tři dny, co jsem utekla. Tři dny, co jsem byla tady, v bytě u Petra. Tři dny, co jsem neodpověděla na jedinou zprávu. A tři dny, co se už nikdo neozval.
Ležela jsem na gauči, zabalená v mikině, která nebyla moje, ale voněla jako Petr. A možná právě proto jsem se v ní cítila trochu bezpečněji. Televize tiše šuměla v pozadí, ale nevnímala jsem ji. V hlavě jsem měla úplně jiný šum.
Říkala jsem si, že mi je líp.
Ale nebylo. Jen jsem si to přála.
Petr teď nebyl doma. Odešel něco řešit, nechal mi snídani a lístek s tím, že přijde odpoledne. A že kdyby cokoliv, mám mu napsat. Ale já jen koukala do stropu. A přemýšlela.
O Calinovi.
O Kláře.
O nás.
Zhluboka jsem se nadechla, jako kdybych se chystala skočit do hluboký vody. Sáhla jsem po telefonu, odemkla ho a otevřela konverzaci.
Zlato❤️
Díky tomu jménu se mi žaludek převrátil. Ale nezměnila jsem ho. Něco uvnitř mě nechtělo.
Našla jsem první zprávu.
Zlato❤️: Niky, prosím. Řekni mi, že jsi v pořádku.
Zlato❤️: Já... vím, jak to vypadá, ale není to tak. Prosím, aspoň mi napiš, že jsi v bezpečí.
hlasovka:
Niky… já vím, že nemáš důvod mi věřit. Ale přísahám, že jsem tě nikdy nezradil tak, jak si myslíš. Prosím, jen mi dej šanci to vysvětlit. Bolí to. Každá minuta bez tebe bolí.
Zlato❤️: Miluju tě. Pořád. I když vím, že teď nejspíš nechceš, abych to říkal.
Zlato❤️: Ať jsi kdekoliv… doufám, že se o tebe někdo stará. Že máš kolem sebe lidi, co tě drží.
hlasovka:
Přísahám, že jsem nechtěl, aby to došlo až sem. Jen jsem byl idiot. Když jsem ji pustil dovnitř, bylo to jen proto, že vypadala… zničeně. A já… neodhadl jsem to. Nechci výmluvy. Chci říct jen pravdu.
Zlato❤️: Ignoruješ mě… a máš na to plný právo. Ale i tak to bolí. A vím, že to pro tebe musí bolet tisíckrát víc.
Zlato❤️: Kdybys aspoň napsala, že jsi v pořádku.
Zírala jsem na obrazovku. Zprávy se mi míhaly před očima, jako kdyby ani nepatřily mně. A přesto každé slovo bolelo tak moc, až se mi srdce stahovalo.
Ruce se mi třásly.
Na chvíli jsem položila telefon vedle sebe, zabořila hlavu do polštáře a jen… dýchala.
Oči mě pálily. Slzy už jsem neměla sílu zadržet. Ale tentokrát to nebyl ten hysterický pláč, který mě rozerval před pár dny.
Tentokrát to byl tichej, smutnej pláč.
"Proč jsi mi to udělal…"
zašeptala jsem do prostoru. Ačkoliv jsem věděla, že mi nikdo neodpoví.
Klíč v zámku mě vytrhl z myšlenek.
Okamžitě jsem si otřela oči do rukávu a zvedla se z gauče. Ne že bych mohla před Petrem něco skrýt, poznal by to na první pohled, ale aspoň jsem si připadala trochu víc pod kontrolou. Trochu míň zlomeně.
Dveře se tiše otevřely a Petr vstoupil. Na hlavě čepici, ramena trochu shrbená. Očima mě hned našel.
"Ahoj"
řekl potichu. Ne opatrně, spíš… jemně.
"Ahoj"
odpověděla jsem a pokusila se o úsměv.
Zavřel za sebou a přešel ke mně, podal mi papírovou tašku.
"Vzpomněl jsem si, že miluješ tu polévku z bistra, co je vedle studia"
Vzala jsem si tašku a trochu se pousmála.
"Díky"
Petr si sundal bundu, hodil ji přes opěradlo křesla a posadil se ke mně. Chvíli mlčel. Pak položil ruku na opěradlo gauče za mými zády, ne dotyk, jen blízkost. A to stačilo.
"Četla jsem si ty zprávy"
řekla jsem tiše, aniž bych se na něj podívala.
Zůstal v klidu. Jen přikývl.
"A?"
zeptal se stejně tiše.
Nadechla jsem se, ale slova nepřicházela hned.
"Nevím… Bolí mě to. Každý jedno slovo. Protože ho znám. A vím, že to, co píše, je doopravdy"
Petr chvíli mlčel. Pak řekl
"To, že to bolí, neznamená, že to musíš řešit hned. A už vůbec ne sama"
Naklonil se trochu blíž, jeho pohled se do mě zabodl, pevně, ale ne tvrdě.
"Niky… já ti teď možná budu znít jako zlej kamarád. Ale ty máš právo být na něj nasraná. Máš právo ho ignorovat, když ti ublížil. Nezáleží na tom, co si on myslí, že cítil nebo necítil. Ty jsi byla ta, kdo to všechno nesl"
Polkla jsem. Chtěla jsem něco říct, ale hlas se mi zasekl v krku. A tak jsem místo toho jen zavřela oči.
"Jsi silnější, než si myslíš"
dodal Petr a jemně se dotkl mé paže. Jen na okamžik, ale ten dotek mě udržel pohromadě.
Zůstali jsme v tichu. Jen tikot hodin v kuchyni a vzdálený šum večerního města.
A já si poprvé za celou dobu řekla, že možná… jen možná… to nějak zvládnu.
Protože jsem nebyla sama.
____________________________
Omlouvám se za chyby
