O 4 měsíců později
Byl prosinec. Venku sněžilo skoro každý den. Mrazivější, ale v něčem uklidňující. Můj dech se každé ráno mísil s párou z hrnku kakaa.
Od soudu uplynulo už víc než měsíc. Bylo zvláštní tam sedět, slyšet znovu všechno, co jsme s Petrem prožili, jen tentokrát nahlas, před cizíma lidma, co o tom rozhodovali. Sledovala jsem tátu, jak tam sedí, výraz bez emocí, ani se na nás pořádně nepodíval. Jako by byl jen prázdná schránka člověka, který kdysi býval náš otec. Ale on jím nebyl. Už dávno ne.
Dostal devět let. Devět let, kdy bude sedět za to, co udělal, nejen Petrovi, ale nám oběma. A i když vím, že to nezahojí všechno, je to alespoň něco. Kousek spravedlnosti.
Po tomhle všem jsem ale cítila hlavně jednu věc, klid. První opravdový klid za dlouhou dobu.
A pak přišel prosinec.
Už máme s Petrem za sebou narozeniny. ale letos to bylo jiné. Petr byl s námi doma. Večer jsme seděli všichni pohromadě, já, Calin, Petr a i Willy s Davidem a Áďou přišli. Smáli jsme se, hráli karty a dali si domácí dort, co pekl Calin s mojí pomocí (což znamená, že on dělal všechno a já mu ochutnávala krém). On mi dal náramek s malým přívěskem ve tvaru srdce. Nosím ho pořád.
Tenhle den byl prostě… krásný.
Dneska bylo už pár dní po oslavě. Seděla jsem na gauči, zabalená v dece, a v ruce držela hrnek s horkou čokoládou. Calin se vrátil z obchodu a měl zasněženou čepici.
"Mám rohlíky i tu tvojí šílenou marmeládu, kterou vždycky rozpatláš všude po stole"
zasmál se, když vešel.
"To není šílená marmeláda, to je broskvová poezie!"
házela jsem po něm polštář a on se mi jen vyhnul.
Z kuchyně se ozývalo tiché bublání vody na čaj. Z pokoje se linula vůně skořice a dřeva ze svíčky, co jsme zapálili ráno. A venku padal sníh.
Zima byla najednou tím nejhezčím obdobím roku. Protože jsme ho letos přežili. A protože jsme ho mohli konečně žít.
______________________________
Omlouvám se za chyby
