Stáli jsme před Petrovim barákem kde Calin zaparkoval.
"Jsi si jistej, že to zvládneš sám?"
otočila jsem se na Petra, který se pomalu zvedal z auta, opíraje se o rám dveří. Ještě pořád byl trochu nejistej, ale chtěl to udělat sám. Nepotřeboval, aby ho někdo vedl za ruku.
"Jo. Jsem doma, ne?"
usmál se trochu unaveně a vzal za batoh, který nesl Calin. Ten mu ho mlčky podal a podržel mu dveře od baráku.
Vyjeli jsme výtahem do druhýho patra a já jsem chvíli jen stála na chodbě a dívala se, jak Petr vchází zpátky do bytu. Všechno bylo přesně tak, jak to tady zanechal. Deky na gauči, prázdná sklenička na stole, ten malý rámek s fotkou z dětství, co visel nad TV.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
Došla jsem za ním, opatrně ho obešla a položila mu ruku na záda.
"Chceš si lehnout? Udělám ti čaj. Nebo cokoliv"
"Asi si jen sednu… na gauč"
Došel k němu a spustil se dolů s těžkým výdechem. Zavřel oči a opřel si hlavu o opěrku.
Calin šel do kuchyně, otevřel skříňku a začal vytahovat hrnky.
Bylo to tichý, pohodový… a zvláštně naplněný. Nikdo z nás neřekl nahlas, jaký štěstí to vlastně je, že Petr vůbec sedí na tom gauči. Že se vrátil. Ale každej z nás to cítil. V těch pohledech, v pohybech, v těch věcech nevyřčených.
Sedla jsem si k němu a opřela se opatrně o jeho rameno.
"Zvládneme to. Všechno. Postupně"
"Jo… hlavně pomalu"
zašeptal Petr a já cítila, jak se konečně uvolnil.
Byl doma. A to bylo pro dnešek to nejdůležitější.
Bylo zvláštní, jak rychle si člověk zvykne na ticho. Ticho bez strachu, bez bolesti, bez nejistoty. Už tři dny jsme s Calinem zase spali doma, probouzeli se vedle sebe a vnímali, že teď je všechno alespoň na chvíli klidný. Petr byl u sebe, pomalu se zotavoval, psali jsme si, volali… Ale byl to právě ten klid, který mě trochu znervózňoval.
Seděla jsem na gauči, zabalená v dece, a koukala na telefon. Prsty jsem přejížděla po obrazovce, ale myšlenky mi pořád utíkaly k Petrovi. Calin mezitím něco kutal v kuchyni, slyšela jsem, jak cinkají skleničky a jak si pobrukuje pod nos. Bylo skoro až nepřirozený, jak moc normálně všechno působilo.
"Chceš něco k pití?"
zavolal.
"Čaj, děkuju"
odpověděla jsem tiše, aniž bych spustila oči z displeje. Věděla jsem, že se může ozvat kdokoliv… Petr. Máma. Doktoři. Nebo…
Zazvonil telefon.
Trhla jsem sebou, srdce mi na vteřinu vynechalo. Na displeji se objevilo neznámé číslo. Ne ten klasickej spam, ale číslo z Prahy. Nejspíš pevná linka. Ztuhla jsem.
"Kdo to je?"
ozval se Calin ode dveří, když slyšel můj nádech.
"Nevím…"
zašeptala jsem a zvedla to.
"Slečna Adámková?"
ozval se hluboký hlas muže, který se neptal, jestli může mluvit, jen jestli mluví s tou pravou.
"Ano?"
zamrkala jsem.
"Tady praporčík Suchý z pražské kriminálky. Volám vám ohledně vašeho otce"
Ztuhla jsem. Najednou bylo ticho ještě hlasitější než předtím.
"Ano?"
zopakovala jsem opatrně.
"Dnes dopoledne jsme ho dopadli při rutinní kontrole ve Středočeském kraji. Zatčen byl bez odporu. Je zajištěn a připraven k výslechu. Jelikož jste s bratrem v dané věci klíčoví svědci, budete v nejbližší době předvoláni"
Ztěžka jsem polkla.
"Takže… už je ve vazbě?"
"Ano. Aktuálně je zadržován. Pokud budete mít jakékoli dotazy, kontaktujte mě na čísle, z kterého volám. A nebojte se, jste v bezpečí. On se k vám nedostane"
"Dobře… děkuju"
hlesla jsem a hovor skončil.
Seděla jsem pořád na tom stejném místě. Telefon mi ležel na stehnech. Calin ke mně došel a klekl si přede mě.
"Kdo to byl?"
Zvedla jsem k němu oči.
"Policie… Mají ho. Dopadli našeho otce."
Calin chvíli nic neříkal. Jenom mi vzal ruku a pevně ji stiskl. A v tu chvíli jsem konečně poprvé za ty dny naplno vydechla.
________________________________
Omlouvám se za chyby
