Další čtyři dny, kdy jsem vůbec nespal a pořád Niky lhal, za mnou.
Ale! Posunul jsem se. Fakt.
Mám prstýnek.
Byl jsem ho koupit předevčírem, a bez Petra, protože mi bylo jasný, že mě bude víc srát, než mi pomáhat. A jo, samozřejmě že byl kvůli tomu nasranej, ale v celkovým plánování jsem ho nevynechal, protože kdyby jo, tak to by nerozdejchal jak on, tak já… No chápeme.
Prstýnek jsem měl schovaný v horní polici skříně, v prázdný krabičce od sluchátek. Ironie, že jo? Prstýnek, kterej by měl být tím největším důkazem lásky, zakopanej v plastovým boxu mezi kabelem a starou účtenkou z Tesca. Ale bylo to aspoň bezpečný. A hlavně, byl konečně tam, a né v obchodě.
seděl jsem ve studiu a hrál si nervózně s víčkem od lahve, zatímco Petr seděl naproti mně a zíral na mě s výrazem „tak-kdy-už-do-prdele“.
"Zítra"
řekl jsem tiše, ale nahlas dost na to, aby to slyšel.
"Zítra?"
zopakoval s nadšením v očích a zároveň tou typickou skepsí, kterou měl vždycky připravenou v záloze.
"Jo. Pole. Slunečnice. Stejný místo, kde jsem jí řekl, že ji miluju"
Petr se opřel dozadu, s rukama za hlavou, a usmál se. Fakt upřímně.
"Jsi si jistej, že to není brzo?"
rýpl si, ale spíš automaticky. Už to tolik neřešil.
"Ne. Nejsem. Ale i kdyby jo, tak je mi to jedno"
Chvíli jsme jen seděli. Já převaloval slova v hlavě, on nejspíš přemýšlel, jestli mi má dávat tipy, nebo mě nechat bejt.
"Máš to naplánovaný celý?"
zeptal se nakonec.
"Jo. Ráno jí vytáhnu na výlet. Řeknu, že chci na chvíli vypadnout z města. A večer… slunce zapadá, pole tam je pořád stejný…"
"A ty u toho budeš nervózní jak prase."
"To si piš vole"
Zasmál se a podal mi flašku.
"Na zítřek. Na to, že jsi Calin, a i přesto to vypadá, že to nějak zvládneš"
Cinknul jsem si s ním a napil se. Hrdlo mě pálilo, ale to mi bylo fuk.
Zítra.
Zítra to bude.
A doufám, že až to udělám, přestanu bejt ten nespící idiot, co Niky lže. Že si budu moct sednout vedle ní a říct jí všechno. A že ona řekne ano.
Leželi jsme spolu na gauči, nohy propletený, její hlava na mým hrudníku. V televizi běžel nějakej dokument o oceánech, ale ani jeden jsme tomu moc nevěnovali pozornost. Spíš jsme si tak tiše užívali přítomnost toho druhýho.
Občas zvedla hlavu a něco mi zašeptala, nebo se jen pousmála, když jsem ji políbil do vlasů. A i když jsem se snažil působit klidně, uvnitř jsem byl jak tikající bomba.
Zítra.
Zítra se všechno změní. Snad k lepšímu.
"Jsi dneska nějakej potichu"
poznamenala, když jsem už deset minut nic neřekl.
"Unavenej"
zamumlal jsem s úsměvem a pohladil ji po zádech.
"Ale v dobrým. Takovej ten klid po celým dni"
"Hmm…"
zavřela oči.
"To znám"
Ještě chvíli jsme jen tak leželi. Ona postupně usínala a já jí nechal v klidu odplynout. Po chvíli jsem se opatrně vysunul, přikryl ji dekou a šel si sednout do kuchyně. Potřeboval jsem… prostor. A hlavně, napsat klukům.
Calin
Zítra je den.
Petr
Už bylo fakt na čase, kámo. Nebudu lhát, ale moc jsem nevěřil že to zítra fakt bude😂
David
Hlavně neřekni nějakej cringe barovej text, prosim tě.
Calin
Už jsem si připravil proslov o tom, jak její oči připomínaj moře a tabulky bílý čokolády🙁😂
Willy
To jí řekni, a já tě sám odtáhnu z toho pole pryč
Petr
Sakra, teď mě začíná fakt brát nervozita za tebe
Calin
Já nervozitou nežiju. Já jsem nervozita.
David
To je fakt. Od tý doby, co to plánuješ, seš chodící úzkost
Calin
Tak dík za podporu, fakt díky 😭
Willy
Hele ale vážně, všechno máš? Prstýnek, plán, výmluvu proč tam jet?
Calin
Jo. Ráno jí řeknu, že chci pryč z města, vyčistit si hlavu. Ona na tohle slyší vždycky.
Petr
A pak?
Calin
Pojedem. Dojedem. Pole, západ slunce… a já to řeknu. Nebo umřu. Jedno z toho.
David
Ale s prstýnkem v ruce. Stylová smrt.
Calin
Přesně.
Willy
Držíme ti palce, brácho. A až to klapne, slavíme.
Petr
Pokud to neklapne, slavíme taky, že se konečně odhodlal
David
Ale ono to klapne. Ona tě miluje.
Calin
Jo…
Taky doufám.
Seděl jsem u stolu ještě asi deset minut, jen koukal do tmy za oknem.
Zítra bude ten den.
A já… už nechci utíkat.
________________________
Omlouvám se za chyby
