Den začal poměrně v klidu. Matyáš spinkal po ranním kojení, zabalený do teplé deky, zatímco Viktor si hrál na koberci s legem. Calin nám udělal kafe a já si konečně vklouzla do měkké mikiny, ve které jsem se cítila jako člověk, ne jen jako unavená máma.
"Přijde dnes Petr, že jo?"
zeptala jsem se Calina, když si sedl ke mně na gauč.
"Jo, psal ráno, že vyrazí po obědě. Prej se nemůže dočkat, až uvidí Matyáše znovu a prý i tvůj pověstnej domácí koláč"
Zasmála jsem se.
"Ten si bude muset zasloužit"
Viktor vzhlédl od lega.
"Stejda pzijde? Můuu mu ukázat autíško nový?"
"Jasně, lásko, určitě se bude chtít podívat"
usmála jsem se na něj.
Když Petr dorazil, bylo odpoledne. Otevřel dveře s úsměvem od ucha k uchu a v ruce držel velkého plyšového medvěda.
"Přírůstek do party si zaslouží pořádnýho kamaráda"
mrkl na mě a podal plyšáka Calinovi.
"Ahoj, mamčo"
poplácal mě jemně po zádech,
"vypadáš dobře na to, že jsi před pár dny rodila"
"Ty umíš lichotit"
zasmála jsem se a pustila ho dovnitř.
"A kde máme toho nového prince?"
zeptal se, už se rozhlížel po bytě.
"Spinká, ale Viktor ti chce něco ukázat"
kývla jsem směrem k Vikimu, který k Petrovi přiběhl s autíčkem.
"Tý jo, to je fáro!"
pochválil ho Petr a hned si k němu sedl na zem, jako by mu bylo pět.
Zatímco si spolu chvíli hráli, já se šla podívat na Matyáška. Byl neuvěřitelně klidný. Dýchal zhluboka, malá pěstička položená u tváře. Chvíli jsem ho jen tiše pozorovala, jakoby se čas zastavil.
Pak jsem ho opatrně vzala do náruče a donesla do obýváku. Petr se zvedl hned, jak nás uviděl.
"Nazdar, prcku"
zašeptal.
"No to je kopie Calina, to se nedá zapřít"
"To slyším po padesátý"
protočila jsem oči, ale s úsměvem.
"Hele"
zvedl Petr obočí a opřel se o stůl
"a co třetí? Do sbírky ještě chybí holka, ne?"
Zasmála jsem se, ale jen napůl hraně.
"Zbláznil ses? Sotva zvládáme dva"
"Zatím!"
mrknul Petr.
"Ale jestli bude i třetí, a holka, měla by se jmenovat… třeba Stella. To je stylový"
"Už máš vybraný jméno i za nás?"
uchechtl se Calin.
"Aspoň budete připravení. A Stella Panfili zní cool to musíte uznat"
"Hele, to není špatný"
zamyslela jsem se a pak zavrtěla hlavou.
"Ale ne. Ne teď. Možná někdy… možná!"
Byl to krásný odpoledne. Plný smíchu, pohodlí, lásky.
Když Petr večer odcházel, ještě jednou pohladil Matyáška po vláskách.
"Držte se, a kdyby něco, tak víte, kde mě máte"
"Díky, Petře"
usmála jsem se.
"A dík za medvěda. Viktor ho chce dát Matyáškovi do postýlky"
"Snad ho nebude chtít zpátky"
zasmál se Petr, zamával a odešel.
Zavřela jsem dveře, opřela se o ně a na chvíli zavřela oči.
A pak se ozvalo
"Mamíííí! Matyásek otevzel oči!“
Usmála jsem se.
Jsme čtyři. A i kdyby nás bylo jednou pět… pořád budeme my.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
