Uběhl týden. Neuvěřitelně rychle. Od chvíle, co se studio zase otevřelo, se všechno tak trochu rozběhlo zpátky do běžného režimu, nahrávání, schůzky s Davidem, krátké večery u filmů a ještě kratší noci. Ale přesto bylo něco jinak.
Poslední tři nebo čtyři dny se Petr začal chovat zvláštně. A nebylo to nic, co bych mohla přejít. Většinu dne trávil zavřený ve svém pokoji, sotva promluvil a když už, tak jen krátce, odměřeně. Na naše společné chvíle, kterých dřív bylo tolik, jako by úplně zapomněl. Ani do studia s námi nechodil, i když předtím by nikdy nevynechal příležitost. Tvrdil, že nemá náladu. Nebo že se necítí dobře. Ale mně to nesedělo.
Seděla jsem v kuchyni, přede mnou hrnek už se studeným kafem, a nepřítomně míchala lžičkou. Dole pod stolem mě jemně kopla Calinova noha.
"Hele…"
ozval se tiše
"ty jsi dneska fakt mimo"
Zvedla jsem k němu pohled. Opíral se o opěradlo židle a pozoroval mě trochu starostlivě, trochu zvědavě.
"Jo, to Petr"
přiznala jsem.
"Je divnej. Nechce s nikým mluvit, nechodí s náma nikam, sotva i pozdraví…"
Calin přikývl.
"Všiml jsem si toho. Ale netuším, co se děje"
"Já taky ne. Ale… něco mi říká, že se stalo něco, co nechce říct"
Na chvíli bylo ticho. Jen lednice hučela a venku štěkal pes. Calin mě chytl za ruku.
"Myslíš, že… že jsme něco pokazili?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Ne. My dva ne. Ale možná jsme něco přehlídli"
Zaslechla jsem kroky. Ztichli jsme oba. Dveře Petrova pokoje se otevřely, slyšeli jsme jen rychlé kroky směrem do koupelny. Žádné pozdravení. Žádný oční kontakt.
Bylo to jako koukat na někoho, kdo s tebou žil celé měsíce… a najednou byl cizí.
Petr se po pár minutách vrátil zpátky do pokoje a zavřel za sebou dveře, aniž by se podíval naším směrem. Automaticky jsem se opřela o stůl lokty a opřela si hlavu do dlaní.
"Tohle už vážně není jen blbá nálada…"
zamumlala jsem spíš pro sebe.
Calin vstal, obešel stůl a postavil se za mě. Jemně mi položil ruce na ramena.
"Chceš, abych si s ním zkusil promluvit?"
"Ne"
zavrtěla jsem hlavou.
"Když na něj někdo tlačí, stáhne se ještě víc. Tohle si musí přebrat sám"
Chvíli jsme tam jen tak stáli. Bylo zvláštní, jak se z našeho bytu, místa, kde to vždycky žilo, kde se pořád někdo smál nebo aspoň mluvil, stalo tiché území s napjatou atmosférou.
"Hele… pojď něco dělat,
navrhl najednou Calin a jemně mě poplácal po rameni.
"Zabereš se do něčeho jinýho a nebudeš se tím tolik trápit"
"Dobře"
pousmála jsem se slabě.
"Ale nechci uklízet"
Rozesmál se.
"Já taky ne. Ale můžeme zkusit upéct něco sladkýho. Jen tak, abysme trochu provoněli byt"
"Hmm… sušenky?"
"Sušenky zní dobře. I když u mě to možná skončí zase spíš jako sušenej beton…"
Zasmála jsem se. Byl to slabý, unavený smích, ale byl upřímný. Přikývla jsem a vstala. Aspoň na chvíli jsem to chtěla z hlavy dostat.
Rozhodla jsem se udělat těsto sama, protože jsem Calinovi tak úplně nevěřila, že zvládne rozeznat mouku od prášku do pečiva. On mezitím seděl na lince, pohupoval nohama a se zájmem mě pozoroval, jak míchám ingredience v míse.
"Hele, máš to i na nose"
řekl a natáhl se, aby mi smetl trochu mouky z tváře.
"Jo? Tak se podívej, co máš ty"
usmála jsem se nevinně, nabrala trošku mouky mezi prsty a foukla mu ji přímo do obličeje.
Zůstal chvíli překvapeně stát s bílou šmouhou přes nos a pak se zasmál.
"Tak tohle si zapamatuju"
"Měl bys"
zasmála jsem se a otočila se zpátky k těstu.
Za zády jsem slyšela šramot a než jsem stihla zareagovat, ucítila jsem lehké šťouchnutí něčeho studeného na krku.
"To byla lžíce s těstem?!"
vykřikla jsem a otočila se na něj.
"Možná…"
zazubil se nevinně a rychle se schoval za lednici.
"Ty jsi fakt děcko"
zakroutila jsem hlavou a pobaveně se vrátila ke své práci.
Když bylo těsto hotové, začali jsme vykrajovat různé tvary. Calin tvrdil, že dělá srdíčko, ale upřímně to vypadalo spíš jako zmačkaná ponožka.
"Co to má bejt?"
zeptala jsem se pobaveně.
"Srdce. Ale zraněný, chápeš… symbolismus"
"Aha… takže umělec nejen hudebně"
zasmála jsem se a poplácala ho po rameni.
Jakmile jsme měli plný plech, vsunula jsem ho do trouby a Calin si mě zezadu objal kolem pasu.
"Víš, že je tohle takovej klid před bouří?"
zašeptal mi do ucha.
"Co tím myslíš?"
"Že až to vyndáme, zjistíme, že jsme zapomněli na cukr"
Rozesmála jsem se.
"Né, cukr tam je! To spíš budou tvrdý jak kámen"
Stáli jsme pak v tiché kuchyni, pozorovali troubu a on mě držel v objetí. Bylo to jedno z těch vzácných chvil, kdy svět kolem jako by neexistoval, žádné problémy, žádné napětí, jen hřejivý klid mezi dvěma lidmi, kteří si navzájem rozumí i beze slov.
"Ať dopadnou jakkoliv"
řekla jsem tiše
"díky, že jsi mě přiměl na chvíli vypnout"
"A já děkuju tobě, že mi věříš natolik, že mi svěříš troubu"
řekl vážně a pak se zasmál
_____________________
Omlouvám se za chyby
