Domů jsme dorazili během chvíle. Calin celou cestu mlčel, ale držel mě za ruku.
Jakmile jsme vešli do bytu, bylo ticho.
Zul si boty a podíval se na mě.
"Dáš si něco? Kafe? Čaj? Čokoládu? Koláč, pizzu, hranolky?"
Rozesmála jsem se.
"Stačí čaj. A něco sladkýho... možná"
Sundala jsem si bundu, hodila batoh na gauč a došla za ním. Už stál u varné konvice a míchal lžičkou v hrníčku. Vedle ležel otevřený balíček sušenek, které vždycky schováváme před Petrem, protože je během noci bez milosti zničí.
Jako by ho někdo přivolal, najednou se ozvalo bouchnutí dveří od pokoje a Petr vyšel ven s rozcuchanými vlasy a telefonem v ruce.
"Nazdar"
kývl na mě a mžoural proti světlu.
"Nazdar"
usmála jsem se zpět.
Petr se ušklíbl, ale přišel k nám a sedl si na kuchyňskou linku.
"Co děláte?"
"Snažíme se přežít den"
odpověděl Calin a podal mi hrnek s čajem.
"Hm... challenge accepted"
zamumlal Petr a vzal si jednu sušenku.
Nakonec jsme se všichni přesunuli do obýváku. Televize hrála nějaká komedie, ale nikdo to moc nesledoval. Spíš jsme si povídali, házeli po sobě popcornem, smáli se úplně zbytečným věcem.
Petr byl... v pohodě. Vážně v pohodě. Takovej, jakého jsem ho znala dřív. Možná to bylo tím, že jsme se nijak nevraceli k napjatým dnům. Možná prostě chtěl jen chvíli klid. A my mu ho dali.
Později večer jsme leželi na gauči, já opřená o Calina, Petr zabořený do křesla, kde občas trochu pochrupával. Bylo ticho, jen v pozadí běžel zvuk televize a z kuchyně bylo slyšet slabé tikání hodin.
"Tohle bylo fajn"
zašeptala jsem tiše.
Calin se na mě podíval a přikývl.
"Jo... takovej den by mohl být častějc"
A i když to nebylo nijak výjimečné, právě to na tom bylo tak krásný. Klid. Bezpečí. Lidi, které mám ráda.
Další den
--------------
Petr seděl tiše na gauči, koukal do telefonu a byl až nezvykle vážnej. Přišla jsem do obýváku s hrnkem čaje, posadila se vedle něj a chvíli čekala, jestli něco řekne. Mlčel.
"Stalo se něco?"
zeptala jsem se opatrně.
Zvedl ke mně oči a trochu se nadechl, jako kdyby přemýšlel, jestli to má vůbec říct. Pak ale jen prostě řekl
"Volala máma"
Chvilku jsem se na něj dívala, ani jsem nedutala.
"Co chtěla?"
zeptala jsem se nakonec potichu.
"Říkala, že se chce usmířit. Nejen se mnou, i s tebou"
Překvapeně jsem se na něj podívala. To bych od ní nečekala. Dlouho mě nemohla ani vidět.
"Řekla, že fotr není doma"
dodal.
"A že jestli chceme přijít... že teď je klid a správný čas"
Dlouho jsem byla zticha. V hlavě mi to jelo na plný obrátky. Váhala jsem. Hodně. Ale pak jsem viděla, jak se na mě Petr podíval, ne s očekáváním, ale s prosbou. Možná jsem to udělala kvůli němu, možná i trochu kvůli sobě.
"Dobře... půjdeme"
___________________________
Omlouvám se za chyby
