Pohled Niky
____________
Dívala jsem se na něj.
Na toho kluka, co mě před pár dny roztrhal na kousky.
Na toho kluka, kterej tu teď seděl přede mnou jako stín sebe sama.
Měl kruhy pod očima, ruce sevřený do dlaní a tvářil se, jako by každá vteřina bolela.
A přesto… nepřišel mě zachraňovat. Nepřišel si mě vybrečet zpátky. Jen tu byl.
A já nevěděla, co říct první.
"Vypadáš hrozně"
řekla jsem nakonec. Hlas mi zněl tišeji, než jsem čekala.
Trochu se pousmál. Ale ten úsměv byl prázdnej.
"To sedí"
Chvíli ticho.
Nadechla jsem se.
"Proč jsi ji pustil dovnitř, Caline?"
Byla to otázka, kterou jsem si v hlavě kladla tolikrát, až mě bolela.
Skousl si ret.
"Protože jsem idiot. Protože jsem… nepoznal, co se chystá. Vypadala ztraceně. A já si říkal, že ji prostě jen nechám vyspat. V obýváku. Ani mě nenapadlo, že… že to skončí takhle"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Byla to Klára. Víš moc dobře, kdo to je. Co dělala. Co mi dělala. A přesto jsi ji pustil přes práh"
Ztichl. Pak se podíval na mě, vážně, napřímo.
"Měl jsem tě chránit. Místo toho jsem otevřel dveře něčemu, co tě zlomilo. A nikdy si to neodpustím. Ale vím, že vysvětlování nestačí"
Sklopila jsem oči. V hrudi to zabolelo jiným způsobem.
Nebyl to už vztek. Byla to únava. Unavený srdce, který už nechce bejt dál na kusy.
"Bylo to, jako když někdo zatáhne koberec pod nohama. Byli jsme zasnoubený, Caline. A najednou jsem tě viděla… tak, jak jsem si přísahala, že tě nikdy neuvidím"
"Ale nic se mezi náma nestalo"
zašeptal.
"Přísahám. Byl jsem opilej, ale i tak jsem… věděl, že nechci ji. Nikdy bych tě nepodvedl. Ale chápu, že ti to nestačí. Chápu, že tobě to tak nepřišlo"
Chtěla jsem brečet. Ale slzy už byly někde pryč.
Byla jsem vysušená zevnitř.
"To je ten problém"
řekla jsem tichounce.
"Ty pořád doufáš, že když budeš říkat ty správný věci, tak to změní, co jsem cítila. Ale ono to nezmění nic"
Ztichl.
A pak… kývl.
"Jestli tohle všechno znamená, že už nemáš sílu, nebo že už mě nechceš ani vidět… pochopím to. Jen… jsem potřeboval, abys věděla, že já jsem tě nikdy nepřestal milovat. A že ať se stane cokoliv… budu čekat. Budu doufat. I kdybych měl čekat celej život"
Podívala jsem se mu do očí.
Zase jsem v nich viděla to, co kdysi.
Ale něco uvnitř mě se pořád ještě bránilo.
"Já… nevím, co chci"
zašeptala jsem.
"To mi stačí"
řekl.
A pak se zvedl.
Nečekal, že ho obejmu. Nečekal, že ho zastavím.
Jenom odešel.
A já zůstala sedět.
Se srdcem, co pořád nevědělo, jestli mu má odpustit…
…nebo se ho naučit ztratit.
Dveře se zavřely.
Ne hlasitě. Nebouchl s nimi. Jen tiše zmizel.
A s ním i všechno, co ve mně ještě zůstávalo stažený.
Padla jsem zpátky na gauč, kolena přitáhla k hrudi a rukama si objala nohy, jako bych se tím mohla nějak slepit. Jako bych si mohla pomoct… z tohohle šílenýho, zmršenýho labyrintu emocí.
V bytě bylo ticho. A až teď jsem si uvědomila, že i já mlčím už několik minut.
Ale uvnitř…
Uvnitř to řvalo.
Zase jsem brečela. Ale ne tak jako dřív. Ne z bolesti, co mě dusila. Tentokrát to bylo jiný.
Byl to smutek po něm.
Po něm.
Po člověku, kterej mě znal do posledního detailu. Po klukovi, kterej věděl, že mám ráda těstoviny bez sýra, že nesnáším bílý ponožky v botách s nízkou podrážkou a že se usmívám vždycky, když slyším déšť klepat do oken.
Po něm.
"Sakra, Caline…"
zašeptala jsem. A poprvé za ty tři dny jsem nevyslovila to jméno se vztekem. Ale s bolestí. A láskou.
A láskou.
Tohle byl ten problém.
Já ho pořád milovala.
A začínala jsem mít pocit, že bez něj… prostě neumím žít.
Ale zároveň…
Zavřela jsem oči. Představila si znovu ten pohled, jak tam stojí v chodbě, zlomený, s očima plnýma strachu. A taky naděje.
To bylo to, co mě zlomilo nejvíc.
Že pořád doufal.
A já možná taky.
Jenže mi něco pořád říkalo „pozor“, „ještě ne“, „co když zase…“
"Do prdele!"
zaklela jsem a přetáhla si deku přes hlavu, jako kdybych tím mohla utopit všechno, co ve mně křičelo.
Ale nešlo to.
Už jsem to nemohla dusit.
Chtěla jsem mu odpustit.
Ale neuměla jsem to.
Ještě ne.
Ale brzy.
A možná… dřív, než bych čekala.
________________________________
Omlouvám se za chyby
