Stáli jsme tam jen tak. V tichu. Jeho ruka v mojí. Nebylo třeba říkat víc. Oba jsme věděli, že se něco změnilo. Nevrátili jsme se do toho, co bylo, ale začali jsme stavět něco novýho. Pomalu. Opatrně.
"Chceš si sednout?"
zeptal se tiše a ukázal na pohovku vedle kytary.
Přikývla jsem. Sedli jsme si vedle sebe, ale ne úplně těsně. Mezi námi byl prostor. Ale ten už nepůsobil jako propast. Spíš jako místo pro dech, pro uklidnění.
"Tu kytaru… vzpomínáš si, kdy jsem ti ji poprvý dal do ruky?"
zeptal se najednou s malým úsměvem.
"Jo…"
usmála jsem se taky.
"V obýváku u tvý mámy. Snažila jsem se zahrát první akord a ty jsi měl děs v očích"
Zasmáli jsme se oba. Poprvé po dlouhé době. A bylo to zvláštně krásný.
"Vždycky ti to šlo. Jen sis nevěřila"
podotkl tiše.
"To říkáš jen proto, že mě máš rád..."
Chvilka ticha. Pak se na mě podíval. V očích něco, co jsem dřív viděla často. Ale teď to mělo úplně jinou hloubku.
"Pořád tě miluju, Niky"
Polkla jsem. Srdce mi zabušilo silněji. Ale nezamrzla jsem. Neucukla.
"Já vím"
zašeptala jsem.
"A já..."
Odmlčela jsem se. Pak jsem jen zaklonila hlavu a zavřela oči.
"Nevím, co jsem si celou tu dobu myslela. Že to přejde? Že tě přestanu potřebovat?"
Calin nic neříkal. Jen mi položil dlaň na záda. Jemně. Ne tak, aby mě vlastnil. Ale tak, abych věděla, že tu je.
Zhluboka jsem se nadechla. A podívala se mu do očí.
"Zůstaneš tu dnes se mnou? Ještě chvíli?"
"Kolik jen budeš chtít"
Seděla jsem vedle něj, hlavu jsem si opřela o jeho rameno. A poprvé za celou tu dobu jsem cítila něco jako klid. Slabej, ale upřímnej.
On zase vzal kytaru. Začal hrát potichu. Jinou melodii. Neznámou, možná svou. Možná o nás.
A já jen seděla, zavřený oči, hlavu na jeho rameni… a dýchala.
Pomalu.
Znovu.
_______________________________
Omlouvám se za chyby
Hudba ztichla. Calin položil kytaru opatrně na zem, jako by si i ona potřebovala na chvíli odpočinout. Místo ní se zadíval na mě. Seděli jsme blízko, ne těsně, ale dost, abych vnímala jeho přítomnost. A klid, který kolem nás vznikal, už nebyl plnej napětí. Jen ticha, který vyzývalo k pravdě.
„Niky…“ začal pomalu. „Můžu ti to říct celý? Bez výmluv. Bez zkratek.“
Přikývla jsem. Ani jsem nemusela nic říkat. Jen pohledem jsem ho vyzvala, aby pokračoval.
Zhluboka se nadechl. „Ten večer… když jsi odešla. Klára se prostě objevila. Připadala mi zničená, mluvila o tom, jak je jí špatně. Otevřel jsem jí jen proto, že… jsem nemyslel. Ne tak, jak jsem měl.“
Mlčela jsem, ale dívala se mu do očí. Neuhnula jsem.
„Byla jsem unavenej, vypil jsem trochu víc, ne dost na to, abych nevnímal, ale dost na to, abych byl slabší než obvykle. A ona se mě snažila… přimět. Dotýkala se mě, byla blízko, říkala věci… A pak to prostě udělala – svlíkla se a lehla si ke mně. A já… já tam jen seděl. Zmrazenej.“
Zhluboka se nadechl, jeho hlas se na chvíli zadrhl.
„Neudělal jsem nic. Nechal jsem ji tam. A to byla chyba. Největší chyba, jakou jsem kdy udělal. Ne proto, že jsi nás pak viděla – ale protože jsem tě tím ztratil.“
Dívala jsem se na něj a v očích mě pálilo. Ne slzami – spíš tou bolestí, kterou jsem z něj cítila. Každým slovem, každý tón jeho hlasu byl tichej výkřik.
„Nevěřím jí,“ dodal tiše. „A od té chvíle jsem s ní nebyl v kontaktu. Všechno jsem zablokoval. Zrušil. Neměl jsem ti dovolit odejít bez vysvětlení. Jenže… David mi řekl, že potřebuješ čas. A tak jsem čekal. Ale… Niky, bez tebe je to jako…“
Odmlčel se. „…jako když zpíváš písničku a zapomeneš slova. Jen ticho. A prázdno.“
Sklopila jsem oči. V hrudi jsem cítila bolest, ale taky ten náznak něčeho jinýho. Měkkýho. Křehkýho.
„Tys mě nikdy nepodvedl?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď možná už znala.
„Nikdy. Ani myšlenkou.“
Na chvíli jsme jen seděli. A ticho mezi náma bylo tentokrát jiný. Ne studený. Ale skoro léčivý.
„Víš…“ začala jsem pomalu. „Nechci, abychom to mezi sebou museli opravovat tak, že budeme dělat, jako by se nic nestalo. Ale… možná se to dá zvládnout. Jestli budeme oba chtít.“
Pousmál se. Smutně, ale vděčně. A já věděla, že v tomhle úsměvu byla odpověď.
Dveře studia se najednou tiše otevřely.
„Doufám, že tady neřešíte kraviny,“ ozval se hlas. Petr. Opřel se do rámu dveří, výraz ostražitý, ale ne nepřátelský.
„Ne,“ odpověděla jsem klidně. „Řešíme věci, co jsme měli řešit dávno.“
Petr chvíli mlčel, pak přejel pohledem z Calina na mě. „V pohodě?“
Přikývla jsem.
Chvíli stál, pak si povzdechl a vešel dovnitř. „Fajn. Tak se tváříš, že víš, co děláš. Ale…“ pohlédl na Calina, „jestli jí ještě jednou ublížíš, přísahám, že tě odtáhnu z týhle planety za krkem, kámo.“
„Vím to,“ přikývl Calin vážně. „A věř mi, že nechci nic jinýho než ji chránit. Tentokrát fakt.“
Petr si nás chvíli prohlížel, pak jen zavrtěl hlavou a z batohu vytáhl plechovku.
„Dobře. Tak jestli budete chtít, budu vzadu. A jinak – klidně zpívejte, ale jestli to bude nějakej smutnej cajdák, tak jdu domů,“ utrousil a odkráčel vedle.
Zasmála jsem se. První opravdovej smích po dlouhé době.
A Calin? Jen se na mě díval. A já věděla, že tohle je začátek nový kapitoly.
